Jako mrzák, jenž po dávném zvyku

Jako mrzák, jenž po dávném zvyku

schromlé údy své na podiv staví,

potočily se v nesoulad pravý

větve skroucené nahého fíku.

By se vyhnul veškerému styku,

rovnaje si květy lepé hlavy,

odvrací se stranou odmítavý

hrdý kmen štíhlého mandlovníku.

Zadul vítr – mandloňové květy

ke kostrbatému fíku slétly,

drsné větve s něžnými se spletly...

Ano, stromy! Byť i celé světy

různých přehrad dělily vás oba,

všecky zvrátí bouře vztek a zloba.