Jako skřivánek jsi vzletla...

Jako skřivánek jsi vzletla

nad mých písní jarním setím,

zvedám hlavu k zdroji světla,

však Tvé výše nedoletím!

Nemohu, mě oči pálí,

ač v nich vláha stojí sporá,

s nebe jenom mrak se valí

na mou skráň a ňadra chorá.

A když čelo kladu v dlaně,

a když bolesť srdce stiská,

úlevou tu píseň maně

krví na blanku mi tryská: –