JAKO STÍN ČLOVĚKA.

S rájem když naivností, s hrdostí pána

do světa překročil dětství jsem práh,

padal stín daleký přede mnou z rána,

k západu v neznámo kamsi se táh’.

Ve hlavách stínu až rád si cíl značí

mládím duch bujarý, myšlení vzlet.

Cesta má míjela. Stín už byl kratší –

trochu se uhýbá – či jsem se splet’?

Člověk se zadumá, oddychne v práci –

polední slunce žhne únavou tak!

Kam to však nejkratší stín můj se ztrácí?

Zděšený obracím kol sebe zrak.

Jakobych nemoh’ a nechtěl to chápat,

o démant zákonů tupím hrot sil.

Nadarmo! Kroky jdou ku předu v západ,

k východu minul mne stín můj i cíl.

Života plni kde snové šli zlatí,

vzpomínky rostou jen za mne v tu dál –

nazpět stín dlouží se, hlavou se tratí

tam, kde jsem v ránu svých nadějí stál...

Illuse, naděje, plány a touhy,

pravdo a vzpomínky, živote náš:

Jako stín člověka denní jste, pouhý,

z východu na západ cesta to táž! –