JAKO TEN ZLATÝ KLAS...

Jako ten zlatý klas, v němž zraje chléb,

nejsladším úsměvem slunečním svítím,

po vášni volá má vzbouřená krev,

hrudi mé vlna i srdce tep,

vše jest mi rytmus, vše jest zpěv,

v údech svých plnost života cítím.

Země mi mateřsky šepotá,

paprsky po mně se rozlévají,

pokorně přijímám prudký jich žár

ve žhavém poledni života,

rozkoší chvěji se, když roste ve požár

a já v něm radostně zraji a zraji.

Výkřik mé radosti k obloze proniká,

síla má tryská vždy novými zdroji,

rostu, ač k zemi mne strhuje plodů mých tíž,

pohled můj vděčně se hmoty vždy dotýká,

touhy mé vesmírem plují vždy výš,

slunce mi v zenitu nad hlavou stojí.

Pod jeho polibky v ženu jsem dozrála,

vůni jsem vzala všem květům,

všechen žár ohnivý v srdci svém mám,

touhou svou celý svět v náruč bych pojala,

přijde již chvíle, kdy plody své dám

na pospas zrakům všem, na pospas retům.