JAKO V BAJCE.

Jsem jako strom, jenž stojí v lese starém

a bez hnutí se klidně k nebi věží,

a slunce žár když vše svým deptá zmarem,

jak jindy pne se neumdlen a svěží.

A z těch, kdož kráčí kolem toho stromu,

to neví žádný, v čas, kdy vše se chýlí

a zmírá v mdlobě, horší rány hromu,

zkad strom ten béře úkoj svůj a síly.

Však strom ten ví, že dlouhý jeho kořen

k studánce dálné ukryt v zemi sahá,

že mnohý druh co kolem žízní zmořen,

mu skrytě plní cévy svěžest vlahá.

A studánka se blahým citem sčeří,

když větrem někdy přiletí k ní zpráva,

že živ je strom, že roste, k výši měří –

studánko moje, buď mi, buď mi zdráva!