Jako v pohádce.

Bílé ty silnice k věžatým městům

marně nás lákají, marně nám kynou;

brány jsme zazdili, most v propasť zřícen,

toulaví ptáci na cimbuří hynou.

Leč v hradě u krbu skřítci si hrají,

posvátný oheň jen růžemi sytí,

zbrojnoši bez mečů vládnou jen pluhem,

vězení do kořán – roste v nich kvítí!

Bard s lyrou stříbrnou našim je hostem,

při písni prázdníme věnčené číše;

zvěř naše krotká, a v království našem

vše v tiché lásce se rodí a dýše.

Hladovým otevřem obilné sýpky,

zbloudilým ustelem pod našim krovem, –

pod hradem vichřice duby nechť láme,

v bezpečném člunu vstříc Věčnosti plovem.

Nad věže ochozem až v záři luny

bílý stín vyzve nás smutnými hledy,

vyjdeme ochotně z rodného léna

za svými matkami, za svými dědy...