Jako vždycky šel jsem ze hřbitova...

Jako vždycky šel jsem ze hřbitova

s hlavou skloněnou a zadumán:

Bože, co ten velký svatý lán

radostí a blaha v sobě chová,

co naděje a krásy

to pole skrylo asi,

jaké as lidstva zdoby

ty pohltily hroby

a jaká noha tklivá

zde bědně odpočívá?

Tak dumal jsem a stál a stál

a křídly v hruď mi bušil žal.

Chladný sever k zvonům chrámu běže

rozechvěl jim z kovu sdílnou hruď:

„Nač se trudíš, chodče, tiše buď!“

tajemně to zazpívalo s věže:

„Snad pro to hrob, by žaly

a bolesti v něm spaly,

snad pro to též tvé zdoby

ty obejmuly hroby,

a mnohá bolest divá

zde mile odpočívá.“

I poslouchal jsem – stál a stál

a zhejčkán v ňadrech usnul žal.