JAKO ZEMĚ TUŠÍM ZAS JARO...

Jako země tuším zas jaro ve svojí písni,

rozzářená mám okna pableskovou chvilkou štěstí,

srdce mé chví se měkkou něhou zelených ratolestí,

všecko mi raší, všecko mi pučí do májových tísní!

Mladistvé rozdechy země sahají mi až v duši

a já si květnových nálad teplo zamykám v chorou touhu,

jako tu zlatou po růžových vlnách prouhu,

a já si v písni zavýsknu a písni to jak dívce sluší.

A před ní až rdí se ty smutné stromy pod závojem květů

a přizvukují snivé jí arie ptáků v háji –

ó až se tam v duši samé fialky rozpukají,

ó až si je při bublavých dumách potoka ve sloky vpletu!

Pak píseň má zakoketuje si, zadupe si –

však jak dívka rozškádlená již letí a trhá Ti je s očí

a mně zdá se, že zas šťasten nima pláči, tiskna se Ti do vkročí

a nade mnou jak po letech by zase zašuměly rodné lesy, lesy...