JAKO ŽENA.

Aj, Vltavo, chladná řeko!

Kdo by sčet tvé rozmary?

Měnivá jak mysl ženy

střídáš svoje útvary.

Stříbro pěn i rmut tvé vody

pělo předků varyto –

stejně slz a stejně smíchu

v řasách tvých je zalito.

Drobných důlků miliony

v hladkém líci hrá ti dnes,

zítra klidné, světlé tóny

zvedají tě do nebes.

Krajem temně olivová,

středem lesklá nad ocel,

stále půvabná a nová

nebi vracíš modř i běl.

A kdy žhavý Západ hoří

za ozubím Petřína,

vše své roztavené zlato

tobě hází do klína.

Leč ty, řeko, chladná řeko,

sotva shasnou červánky

s třpytným, bílým svitem luny

nové slavíš líbánky!