JAKOBSEN U MOŘE.

Na břehu moře sedí Jakobsen,

zapadá slunce, hyne den –

daleký sen...

To slunce, které v růžích zapadá

a v jeho ohních slavná zahrada,

to moře, hynoucí pro touhu svou,

tak krásnou, a přec neukojenou,

ty útlé teskné lodi v snivé dálce –

oh, viďte že, můj chorý příteli,

nad to nic krásnějšího není!

Tonout ve snění,

až celý Život v Sen se promění,

pak zhynout Jeho krásou... viďte, příteli!