Jakoubek.

Vždy mne zbudí v létě z jitra,

když jde kolem na ranní.

Věčně stejný dnes i zítra

štítec zrak mu zaslání,

šedá, dlouhá kamizola,

šedé oči v brvách zpola,

na rtech věčné usmání.

Po desátém jistě kroku

cos mu vjede do hlavy,

od dávných prý má to roků,

čehož lék mu nespraví:

zastaví se, šňupne, chvíli

točí hlavou, mníš, že šílí, –

přezděli mu „kruťavý“.

Písmák starý, mnoho zažil,

bibli zná prý z paměti,

na panáčka kdys se snažil,

půl tomu již století.

Reformu chtěl s vážnou tváří

zaraziti v semináři,

kterou přisáh' – děvčeti.

Vyhnali ho; jaká hana!

barák zbyl mu dochový.

Přec na velebného pána

zahrával si pod krovy,

kazatelnu v prázdném sudu,

kýval, řečnil proti bludu –

zbláznil se, nu kdož to ví!

Děvče v studu, v bázni trochu –

což by řekla tomu ves –

vybralo si z jiných hochů...

nu, tak právě jako dnes.

Tehdy, aniž by se rmoutil,

hlavu div si neukroutil,

den prý z bečky nevylez'. –

Přišly časy, časy přešly,

barák díra se všech stran,

i sud rozpad' se již sešlý –

Jakoubek těch nedbal ran.

Dost má dnes, když pro potěchu

dal mu farář trojku měchů

našlapávat u varhan.