JAKUB DEML.

Jak často, básně tvé když čítám

a nevím, kudy z nich a kam,

já na křesťanskou tvoji bytost

si v zamyšlení vzpomínám...

Zřím tvoji bolest, jak z ní křešeš

své čisté, dětské nadšení,

však tahle bolest, mistře drahý,

kde ta u tebe pramení?

Má každý svoji bídu drobnou –

je to snad kumšt však hojiti

se na nebesích za to, sám že

si’s vrazil špendlík do řiti?