JAKUBU ARBESOVI

Ne slavík, pták, jenž lká, kdy den mu zhas’,

ne snílek mdlý, jenž ve snách zkouší let,

byl’s dělník jen, ó, mistře, v každý čas

a v práci vždy, jak duch to chtěl a svět.

Své oko vrh’ jsi v duše lidské kout,

do hloubky tmy a silných pudů skryt,

až viděl’s tam, jak myšlének jde proud,

jak vášeň hřmí, jak spí tam měkký cit.

Jak pevný muž jsi pohléd’ klamu v líc,

strh’ závoj s ní i masku, bázně prost,

přes líčidlo – pod ním vždy vrásek víc –

znáš koketu, jež sluje: společnost.

A pak jsi tkal a budoval a kul,

nechť duší tvou táh’ jásot nebo stesk,

dnes z úběle a zítra z tvrdých žul

jsi tesal svět, skráň vlhkou, v oku blesk.

A práce rek, jsi soucitu nes’ zář

do bídy zla a pracujícím tmám

jak slunný den, ne jako noční žhář.

Ty víš, co klid – a neměl jsi ho sám!

Let padesát – a na skráni tvůj vlas

jak zimy dech by první nad ním vál,

co trpěl jsi, co nocí probděl as,

co žil jsi muk – a pracoval jsi dál.

Ach umění a život – věčný spor,

a umění a život – věčný styk,

kdo sílu máš a pohrdu a vzdor,

zři v dáli cíl a budiž bojovník!

Buď, mistře zdráv! Ne vavřín bych já vil

kol hlavy tvé, ne řádů volal zisk,

však dělníku, když dělníkem jsi byl,

je nejvíc vděk a stačí – ruky stisk.

Však vřelý stisk a celou lásku v něm

a úcty sklon, jak v muže dlaň kdy zříš,

jež čistá je a mozolná jak zem

od poctivé a velké práce již.

Čas nesmete, co velké bylo v tom,

nad tvými sny se jiný zadumá,

v tmu příštích let, tu budeš stát jak strom,

jenž kořen v zemi, u hvězd hlavu má!