Jakýsi balvan tíží nám hruď,

Jakýsi balvan tíží nám hruď,

ubírá dechu a staví tep srdce,

dusí a zbavuje sil.

Myšlénky zmírají, prchl jim vzlet,

těžkou a zmučenou hlavou jde stín.

Jen kdesi v hluboku jiskra se kmitá,

ta volá k životu! k životu zas. –

Sbíráme touhy v té tísni a muce,

hledat chcem’ světlo a cíl,

chápat chcem’ života bídu i květ,

vědět chcem’, proč tolik dobra i vin,

proč vina vítězí, dobro se zmítá,

proč tolik tříd tu a rozdílů v nás.

Znáti se chceme a lásku zde mít,

lásku mít chceme, my žít chceme – žít.

Život však – labyrinth – stáčí se, kříží,

a hruď nám balvan kýs dusí a tíží,

jiskru jen v hluboku nechává plát,

a nás se vzpínat – a toužit – a rvát.

Odkud ten balvan, co tíží nám hruď?!