Jalovčák.

Buď vítán, pěvče dumavější všech,

ty elegie norská,

kde slavíkem tě zovou na Fjälldech,

v nichž jezera sní horská

sen nebes blankytný, a los kde svěží

přes ztuhlý sníh v skrýš plavé družky běží,

když břízy Šaterdalské zlíbal jih

po dlouhých nocech severních.

Buď vítán k nám a stan si volit rač,

nač prchat v strachu stálém,

což mníš, že lapit chci tě na roháč?

vždyť nejsem Martialem,

jenž, nadšen masa tvého vzácnou chutí,

sta praotců tvých lákal v zahynutí,

by těla jejich za pochoutku měl

a Orvietským zapíjel.

U mne jsi bezpečen, mám rád tvůj zjev

a cením víc tvou krásu

i líbezný a jásající zpěv,

jejž v srdce vložil ti snad první z Asů,

jenž na jazyku posvátné má runy

a vyvoleným skaldům ladí struny,

by při harfách mu pěli duší květ,

než fenrir zhltne svět.

Proč nezpíváš, co ondy jsi mi pěl,

svůj stesk i sladké hoře

a vše, co druhdy toužil jsi a chtěl:

snů růžovaté moře,

v něž hroužila se mile rozechvěna

tvá zpěvná duše pro část nebes věna,

pro lásky perly, jež v ně život klad’,

i pro slzy, jež v sutky přešly snad?

Ó pěj! Já s tebou všechen cítím žal

a všechnu radost v slok tvých davu,

vše zlato milých chvil i rmutný kal,

jenž na moji pad’ hlavu,

již ověnčila v konec mého žití

hrst krví srdce zkropeného kvítí,

bych ze všech ondy vytoužených zdob

nic sobě neodnesl v hrob.

Ó pěj, ó pěj, můj příteli, vždyť vím,

že z Bragovy pil’s číše

a dařen jablkem jsi čarovným

z té Iduminy řiše,

jímž nesmrtelnost kyne písni tvoji

a svatá paměť věčném v lidstva boji;

že září umění, již v srdci máš,

mrak žití přetrváš!

Ó pěj! Já v nadšení tě poslouchám

a čelo v dlaně kladu,

až plné srdce zvučných zvěstí mám

z niv Asgardských a sadů,

kde s hlavou svislou duchové se plouží,

již krůpěj medu věčnosti mít touží,

zkad povzdech slyším zklamání a kvil...

Či to můj vlastní byl?