Jalta.

Roztroušena jako Betlem dětí,

dumáš, Jalto, na úpatí skal,

jako hnízdo, jež si při podletí

mladý rorejs k věži budoval.

Do zákoutí strmých hor se skrývá

krása tvá jak dítě v matčin klín;

nechať slunce skalám v hruď se dívá,

ony přec tě halí v milý stín.

Vonnými tě ovinují věnci,

bujných keřů, věčně zelených,

střehou hrozny domků při okénci

před burášem, jenž se v jihu zlíh’!

Mimo domky podél vinohradů

říčka tobě zpívá v polosnech

a, níž k moři, z čarných libosadů

mroucích magnolií vane dech.

Na severu ovita hor stěnou –

ztuhlým vzruchem chaosových vln,

jež snad v nebe tryskly až svou pěnou –

klidně sníš a sen ten krás je pln.

Krás či pýchy? Nevím, snad i hněvu!

že juž tebe při polibku mus

nevelebí v nesmrtelném zpěvu

Simonides ani Tyrteus.

Žádný z těch, jen já, ten zpěvák chudý,

jemuž osud trním ovil vlast

a jenž v ňadrech květ svých žalů rudý

nes’ k svým milým Pontu přes propast.