JALTA

Ach Jalto, Jalto! Barvy tvoje luzné

v mé duši mění na tony se různé

a splétají se, krouží, tančí, vijí

v tak harmonicky sladké melodii!

A šťastné chvilky, dávno zapomněné,

jež v žití měl jsem, vstaly oživené,

já cítím zase jejich vůni svěží,

a bouřně krev má žilami zas běží.

A cítím křídla – vzlétám do azuru

nad lesklé střechy tvé, nad vrchy vzhůru,

však pohled dolů – padám k tobě střelou

a objímám tě, sladká Jalto, celou!

To stálo u mne Štěstí... Vím, že byly

v mých očích slze... Také vím, v té chvíli

že zapomněl jsem všecky svazky žití,

ba ani svého necítil jsem bytí.

Jen jako ve snách kýv’ jsem izvoščíku,

a když tak trůnil před mnou na kozlíku,

já miloval jej, a tak chtělo se mi

zpříjemnit život mu v té luzné zemi.

I říkal jsem mu roztomilá slova

i koně jeho chválil zas a znova

a nadšen byl jsem zvonků jejich hlasem

a „holoubci“ je tituloval časem.

Ach, štěstí naivní a hloupé bývá...

Však u mých noh je dole Jalta snivá,

ach Jalta, Jalta, barev harmonie,

div světa, zázrak, který duši zpije!

Tak leží v klíně hor... A od hřebene

se ku hřebenům skvoucí nebe klene

a modré, jak je spatříš jenom tuto,

a za strop Jalty té je vyříznuto.

A nehmotny, jak obraz nadechnutý

v zelených vlnách zpola zavinuty

pestří se villy, kupole se vzdýmá,

a delikátních cypřiší sbor dřímá.

Po bocích hor sní chaty Tatařínů

a ztrácejí se v temnomodrém stínu

sosnových lesů – s druhé strany moře

jak pohádka se modrá po prostoře – –

Eh, slova, slova... Marny všecky řeči.

Mé vlastní verše dnes mě nepřesvědčí,

že nezpil tehdy přelud duši moji,

že vskutku tam má sladká Jalta stojí!