Jaltský chrámek.

Na výšině v hájku cypřišovém

čtyřhlavý si kostelíček sed’,

s štíhlou věží, se zeleným krovem...

sotva tak chán Girej sobě ved’,

nežli v poutech lásky s vděku slovem

u spanilé Polky zvad’ a zbled’.

Na koruně, temeno jíž zdobí,

dvojramenný zvedá se mu kříž,

pyšně zírá na hrdinů hroby,

na Gireje dávno padlou říš,

jehož sláva, hvězda vrátké doby,

nad Pontem se nezaleskne již!

Zvonek s věže prostou píseň zpívá,

milou sice, ale smutnou přec,

starý cypřiš černou hlavou kývá,

drobných druhů snivý praotec;

k jabloni se tulí réva tklivá,

a proud šepce: Tec, má slzo, tec!

Ba, mně zdá se, že i topol tmavý,

i ty sosny – v úcty vážný znak –

i těch temných oliv stinné davy,

i ten mandloň, cesty blíž jenž stál,

i ty lodi – úctou kloní hlavy,

i Čatyrdák, chmurný horstva král.