Jan Hollý.

V klidném dole pod Tatrami

růvek malý, chudý pne se,

jemuž jarních proudů příval

pozdravení s výší nese.

Malý růvek – chudý růvek,

ale velké srdce skrývá,

a duch dějin, ten duch pomsty,

často nad ním dlívá – snívá;

snívá o překrásných dobách,

kde slavského stolce ještě

nepodryly, neshrotily

krve, slzí valné deště;

kde poklidné dumy spřádal

starý Dunaj s bystrým Hronem,

kde do nich zřel jasný blankyt,

nezkalený hrozným stonem.

A duch dějin, ten duch pomsty,

divoké tam písně pěje,

až se srdce v bouři zedme,

až se svět zaleklý chvěje.

Po veškerých světa krajích

veliké naň dílo čeká,

dávná křivda, dávná vražda

k pomstě zve nového reka.

A nad Baltem a nad Sálou,

nad Mohanem, nad Dunajem

radují se předků stíny,

že k velikým činům zrajem.

A duch dějin, ten duch pomsty,

když nad skrovným růvkem dlívá,

našim snahám neunavným

bujné kolébavky zpívá,

kolébavky, k činům zvoucí,

jako ten, jejž kryje růvek: –

že se z krve k světlu vznáší

hrdě slovanský ostrůvek;

že předlouhých věků stavba

bude brzo dokonána

a vítězstvím nejslavnějším

předků hanba vymazána.

A když předce ještě svírá

naše srdce krutá muka,

těší z malého nás růvku

pěvce stín, stín Svatopluka.

A muž písně a muž činů

nové naděje nám pějí,

až se netušeným plesem

mladická nám srdce chvějí.

A duch dějin, ten duch pomsty,

hledí na ten růvek s výše

a pochodní svatých hněvů

tkne se srdcí našich tiše.

V klidném dole pod Tatrami

dřímá Hollý, jehož ruka

vzkřísila nám kouzlem zpěvu

mohútného Svatopluka.

Národ náš, Svatopluk nový,

dřímal dlouho v vazbě teskné,

ale již se nad ním anděl

v záři věčné spásy leskne,

již jej žehná, již mu věstí

konec všeho utrpení,

ač se mraky hrozně chmuří,

ač se vlny vztekle pění.

Víte-li však, co dí anděl?

„Jenom ve svornosti spása,

jenom sjednocený národ

na vždy žalná pouta střásá.“

Nad Labem-li, nad Moravou,

nad Váhem a bystrým Hronem

jedna mysl, jedna snaha –

tehdy nikdy neutonem.

S Tater bujně Čechy budil

zpěv Hollého, zpěv Kollára

a v krajinách podtaterských

posud krev bratrská hárá.

Buďme, jak ti pěvci velcí,

jedné mysle, jedné snahy,

postupujme k témuž cíli

oklikami různé dráhy.

Bratr bratru nechce vlásti,

bratr bratra nepodmaní

a rytíř svatého ducha

jenom věčné pravdě straní.

Krev Slovenská a krev Česká

z jednoho se zdroje proudí,

rovná žalosť, rovné zpěvy

z rovného se srdce loudí.

A rytíř svatého ducha

všude světlo, právo hájí,

všude bleskem zpěvů, skutků

pobratřené plémě májí.

Skrovný růvek pod Tatrami

buď kolébkou svorných činů

a duch dějin, ten duch pomsty,

předků viny smaže synu.

Zpěv Hollého, zpěv Kollára

v Krkonoších, pod Tatrami

zní hlaholem budoucnosti:

kdož proti nám, an Bůh s námi?