JAN HUS.

Stál na hranici Hus a mlčky v dálku zřel.

Kol něho žoldnéřů a chátry dav se tměl,

jež vyšla z Kostnice a čekala již v plese,

až plamen ničící se z hranice výš vznese.

Křik, kletby, spílání se nesly k němu zdola,

leč on jich neslyšel, kdos mocnější ho volá,

nepomněl na bolest ni smrt, jež na něj číhá –

on jakous vidinu teď zrakem duše stíhá,

zří v prostor daleký, zří v nivy rodných stran – –

Kvetoucí, jasný, hle, tu před ním český lán!

Pruh zlatý pšenice se pestří květem máků,

tam stříbro žita zas, les jásá zpěvem ptáků,

nad polem skřivánek se třepetá vždy výš,

a kol plá štěstím vše a kvete, hrad i chýš.

Již slyší, sekáčů jak roj své brousí kosy,

žeň všude bohatá je čeká, chléb všem nosí,

lid sám je zdatný tak a nezdolných pln sil,

když tone v potu tvář, ples v srdci vždy mu zbyl,

důvěrou v budoucnost běd osten zmáhá stálý,

jde s klidem v každou strast a hlasně Boha chválí.

Zří vesnic bílé zdi, měst hlučných nádheru,

hlas varhan slyší též znít chrámů v zášeru,

zří, pánů, rytířů dav tiskne zmozolenou

sedláka ruku, jak by roven byl jim cenou,

on starců modlitby a dětí jásot slyší,

zpěv dívek laškovný se nese slunnou tiší...

I zdá se mu, že ráj to před ním ožil zas,

než z něho Adama v svět vyhnal boží hlas,

a z hrudi plesný vzdech se dral mu, slzy v oči...

Leč náhle černý mrak se nad hlavou mu točí,

dvé tmavých perutí mu zastínilo zrak,

a Satan pravil mu: „To věčně bude tak,

když odvoláš, cos psal, cos učil celé žití.

Však jestli vytrváš – co nastane, máš zříti ...“

A mávl rukou v dál. – Hus viděl zrakem duše:

Kraj teskný, pochmurný se dálí táhne hluše.

Noc nad ním hluboká. Jen časem plamen kdes

vyrazil k obloze a s dýmem k zemi kles,

kde trosky ozářil, jež černaly se všude.

Zem – mrtvá poušť, a v ní cos jako moře rudé,

a blesk jak šlehl tmou, Hus uviděl v té době,

to moře že jest krev. Tiš byla kol jak v hrobě.

Jen z dálky úpění se neslo, pláč a lkání,

jak bratr na bratra když vpadne břitkou zbraní,

jej vraždí, krvavý svůj k nebi zdvihá meč

a v divém triumfu dál spěje v krutou seč,

a není konce slz a není míry běd...

Teď stín kýs obrovský se k obloze tam zved –

jde světem strašlivý jak mstící anděl Boha,

vše hubí, poráží, kam stoupla jeho noha,

zpěv jakýs divoký se plouží za ním v dál...

Leč i ten zmizel stín a pusto, kde on stál –

v zoufalém výkřiku kdes dozněl chmurný zpěv,

a kol jen mrtvoly a hroby, krev a krev – –

Hus děsem zachvěl se. A Satan k němu: „Zvol!

Když odvoláš, jak dřív vše zkvete kolem kol,

noc zmizí příšerná se svými strastmi všemi,

zářící slunce zas se vznese nad tvou zemí!“

Řek Hus: „Jest u Boha má pře – zda proměny

zná pravda? Zvolil jsem!“ – a klesl v plameny.