Jan Hus.
Tak vzdálen vlasti, daleko od milých,
tam v západ chýlil kroky své svobodné,
jak Kristus bral se k Městu svému,
odhodlán na smrt On spěchal tiše.
To nebyl, Jene, triumf Tvůj vítězný,
ten triumf ducha, lidu když’s rodnému
řeč ztaviv svého ducha žárem
očistil, zlatem ji podal jemu.
Ni ona pýcha lidu hruď vlnící,
kdy záštím dušen z vlasti Tvé utíkal
rod Němců, mistrů, žáků cizích,
národa jměním se stala Alma!
Tak vzdálen vlasti, daleko od milých,
tam v západ chýlil kroky své svobodné,
a cizí zem se ptala v žasu:
Co chceš zde, veliký muži, divný?
Nač přišel’s k nám, snad vyplašit svědomí,
jež v svatém stínu autorit, tradice
zde věky spalo mdle a líně –
z východu Světlo, ty chceš je vzbudit?
Sám jeden, slabý Daniel do jámy
jdeš dobrovolně, zkady ti odevšad
buď rabské hrozí ponížení,
otrocký návrat či zmar a zkáza?!
Ó vrať se, muži! Kněže ty tajemný,
tich, skromný, jakých ve zlatech ornátů
ta pyšná nezří Konstancie,
jediný v infulích, mitrách – muži!
Neb meč zde vešel v manželství s tiarou,
neb řád zde časný s mocností záhrobní
se spjaly v jeden řetěz mocný:
běda, kdo na něho vloží ruku!
A tiše vlny jezera šeptaly:
Ó vrať se domů, spanilá hlavo ty,
již nikdy k prsům v touze žhavé
nevila v polibcích křehká žena!
Ty jasná duše, idolu Příteli,
ty tichá hvězdo, jitřenko Svítání,
v mých vlnách zajde tvoje záře –
vezdy tma v závisti chová světlo!
Leč zdálo se, že ničeho neslyší,
a marně k němu Duše ty mluvily,
jenž srdcem, umem všecky taje
pronikal, všecko jenž chápal láskou!
Neb Kdosi větší táhnul jej ku předu,
že šlapal pevně na hory cizoty,
Kdos větší ved’ jej, jako vodí
jitřenku šeravým nebem k ránu.
A tak si šeptal: Zjeve ty zářivý,
jejž v nočním taji vídal jsem tolikrát,
ty zjeve Krista, nehodnému
synu jenž jevil se v žáru ohně,
Ty, jenž jsi děl tak: Nechci mít netečných,
a vlahých z úst svých vyvrhnu s nechutí,
meč přináším a duchy silné
za sebou volám, byť cestou smrti!
Jdu, Kriste svatý, za tebou odhodlán
a v jaký konec, neptám se nikoho,
v tvých bílých stopách kráčet budu,
třeba-li, za tebou na Golgatu.
A hlasy hřměly strašné a příšerné:
My právo jsme, my rozum a svědomí,
tys jeden pouze, miliony
hřmí tobě v ústrety: anathema.
Leč on jen výše čelo své pozvednuv
děl klidně: Svoje svědomí nezradím,
mně Páně Slovo řádem pouze,
jediným zákonem Bůh mně vždycky.
A Jemu vše se protiví, hříchem jest
vše před Ním, co je svědomí na úkor.
Tak Pavel děl, tak denně sami
v prospěch svůj kážete všemu světu!
Ne, neodvolám! Kristus je soudcem mým,
jáť k němu jen se s důvěrou uteku,
Onť, kdo se mýlil, Onť nechť soudí:
nikoho neuznám prostředníkem! –
Tys první velké vyslovil osudné
to slovo. Země, kosmu střed, chvěla se,
a z mocné ruky žezlo pustil
Aristoteles i s Augustinem.
A za nimi se objevil čacký stín,
stín Koperníka Slovana, Josue
kdy kázal slunci: Staň!, on velel:
Země, ty v pochod se dej kol slunce!
A v letní bouři hromovým rachotem
an mrak se třásl, v chmurách se rodilo
to světlo nové, čistých duší
království: Chelčický, Lukáš, Amos!
Věk nový vzletěl z popela údů tvých
jak fenix skvělý, minula ve propast
to staré dogma padlo, lidstvo
vyřklo své osudné nad ním: ,Bylo!‘
Tak kráčíš na smrt vítěz jak v triumfu,
Ty vedeš je, ne oni Tě v záhubu,
když oni klnou, ty se modlíš,
v nenávist jejich ty pěješ žalmy:
Ty, Hospodine, suď mne Ty jediný,
já v upřímnosti chodil vždy před Tebou,
v Tě, bože mocný, pevně doufám,
necouvnu hrůzou a nepohnu se!
Mne zkus, ó bože, zlato jak zkouší se,
mně přepal ledví, moje též srdce spal,
jáť v každý čas se před oltářem
postavím Tvým jako kněz, kdy slouží.
Tvé knihy ohněm spálili drtícím,
tvé tělo na prach sežehli nicotný,
a jako trní v Krista skráně
koruna dána tak také tobě!
Jak nápis potupný: ,Ejhle král židovský‘
čněl kdysi hrdě na břevnech skřížených,
teď rovněž čte se slavný: Hic est
haeresiarcha – co ždát chceš více!
Když k východu jsi do Čech se zahleděl,
kde slunce vychází ohromné, krvavé,
ty zřel’s je a se v žasu tázal:
krvavý kalich ten co as značí?
Ó muži silný, dítě ty nadšené,
ty nezkrocený tiary velebou,
tou mocí Říma, před níž Císař
chvěl se, an v Canossu boso kráčel!
Ty záhy uzříš strašného Ježíše,
an mučedníků ve plášti ohnivém
ten soudce stane jak v dni onom,
jejž David zpíval – dni tom hrůzy!
Ne, nebyl soudce přísný to, strašlivý.
Byl přítel to, tvůj mistr a učitel,
děl: Ke mně pojď, ó Pavle druhý,
jsouť vaše srdce tak stejně silná!
Co zatím prach tvůj sebírán bázlivou
byl rukou, v divou řeky tůň rozmetán,
by ani atom z tebe jeden
nevrátil do vlasti tvé se nikdy!
A přec se vrátil – duch tvůj spěl do Čech zas,
a podnes žije ve vlasti, Jene, zde,
z tvé hranice se dosud kouří,
požár tvůj nezdušen plane věčně!
A dosud celá otčina, Huse, tvá
je tvojí slavnou hranicí mohutnou,
a stále bouřný pod popelem
český vzdor nezmožen děsí světy.
A dnes zas novou silou se pozvedá,
v čas, vděčná vlast kdy, Dcerka tvá milená,
chce kámen tyčit tobě v slávu
(v srdcích an dávno ční již bílý!).
Na ,ráně vlasti palčivé‘ státi má,
zde, v srdci vlasti, ba srdce ve srdci,
je heslo: s tebou – proti tobě,
kdo z Čechů věrných zde couvat může?
A ty jej budeš míti – on bude stát
tak pevný, jako ty jsi stál v požáru,
nechť k vůli tobě národ zase
na dvě se rozstoupí řady smrtné.
Leč tvoje dílo není dne dílem jen,
ni dílem roku, dílem ni století,
neb stále z něho prýštit bude
mravnost a nadšení v srdce česká.
Však přijde den, kdy veškerý národ se
u tvého, Jene, kamene shromáždí,
co Čech je, to tvým bude žákem,
jakož tys žákem byl Krista v duchu!
A stoje silný, pospolu bude zřít
tam zbožně, jaře k východu slavnému,
kde slunce jak tvář boží vzchází,
jediný majestát vzývat bude.
A pěti bude budoucna chorály
a pěti bude paiany radosti,
a hymny nových pokolení,
která se naleznou v míru a lásce.
A pokud bude srdce v nich jedno bít,
tou láskou k pravdě, dědictvím otců mých,
ty státi budeš hrdý, velký,
věčný v něm symbol pravdy boží!