JAN HUS

Byl hlasem, který volal v suché poušti,

kde větry plodonosnou vzaly prst,

že zbyla jenom kostra země holá,

k níž sotva trávy hrst

se tu tam tiskne, kořínky v ní vpouští –

byl hlasem, který z pustin k lidem volá,

že nic mu neodolá,

vše jde, kam ukazuje boží prst,

neb s bázní ukrývá se v šeru houští...

Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš?

Zda hlas ten v srdci máš?...

Byl pramenem, jenž tryskal z tvrdé skály,

když zasáhla ji Mojžíšova hůl,

v němž voda živá v poušť se vyprýštila

a zúrodnila důl,

že v brzku květy na břehu se smály,

že jarní zeleň oku, srdci milá

kraj vůkol ozdobila –

a Prahy půl a českých vlastí půl

rtem žíznivým té živé vody pila...

Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš,

ten pramen v srdci máš?...

Byl zvonem, s betlémské jenž věže zvučel

až do šumavských hvozdů v modrou dál,

až k temné chvoji krkonošské kleče

i v kraj, kde Radhošť stál –

zněl velebně i jako bouře hlučel,

i zvukem srpu zněl i třeskem meče,

že poslouchal jej kleče

lid boží a lid ďáblův se ho bál,

když hromem odrážel se horských u čel...

Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš?

Zda zvon ten v srdci máš?...

Byl ohněm, kléry pálil hřích a pýchu

a česká srdce rozněcoval v žár,

že za pravdu z nich šlehal plamen bílý –

a za to zloby spár

jej uchvátil a karatele hříchů,

vrh’ na hranici, aby v krátké chvíli

shořely jeho síly

a plamenů by zahubil jej svár,

že sám jak oheň šlehl v českou líchu...

Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš?

Zda žár ten v srdci máš?...

Byl českých dějin mocným, velkým duchem,

jenž kalich nám a knihu v ruce vtisk’,

jenž pronikl nám do kostí a do žil,

krev popoháněl v trysk,

zpěv božích bojovníků když zněl vzduchem,

štván k popravišti až vždy znova ožil,

řeč synům do úst vložil,

by zněla, hledajíc jen věčný zisk,

že pozorným svět naslouchal jí sluchem...

Zda, Čechu, ducha toho vzpomínáš?

Zda též jej v srdci máš?

Víš, že byl Hus tvé minulosti smyslem?

Že ohněm byl, jímž plápolal tvůj děd?

Že zvonem byl, jenž vlast tvou rozechvíval?

l pramenem, jenž ret

tvých otců napájel a v údu, svislém

již mdlobou, budil nové síly příval?

l hlasem, který vzýval

nás za pravdou a proti všem se zved,

kdož před ní pod zem zalézali syslem?...

Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš?

Zda vše to v srdci máš?!...