JAN KALVENT, KLEMPÍŘ

Je smutno zase v Čechách. Dusný mrak nás tíží,

kam oko pohlédne, pych se zlobou se páří,

krok za krokem se zpupný Němec s Čechem sváří,

a horší doba ještě blíž a blíž se plíží.

Dřív také nebývalo v Čechách blahé shody,

však Čecha urazit se musil Němec stříci –

než o tom nedobře se mluví na ulici:

já myslím, abychom šli do hospody!

Pij, bratře! Byl jsi také v Chebu na své cestě?

Nu vidíš! Jméno Kalvent, po tak mnohém věku,

tam v živé paměti a v hojném lidu vděku,

Jan Kalvent, klempíř Čech, a v praněmeckém městě!

Jen vyslov jméno to a hned jsou kolem hody;

na každé tváři zablyskne se úsměv hravý,

prst zdvihá se, ret špulí se a chvatně praví:

„Já myslím, abychom šli do hospody!“

Zle bylo v Chebu kdysi. Vodní strže, žáry

vše vůkol hubily a přední města páni

se sešli na radnici, každý by své zdání

zde pronesl, jak nalézt vhodné k tomu káry.

Den celý seděli a přec jen bez dohody;

tu povstal Kalvent: „Slyšte mého také hlasu –

hřích smrtelný tak mařit předrahého času,

já myslím, abychom šli do hospody!“

Smích, tleskání a již se všichni hrnou k „Hradu“.

Tam od stvoření světa dobrý nápoj býval,

vždyť vypravují, pilně z konve že tam píval

sám proslavený ten náš Jiřík z Poděbradů.

„Sem, hospodo, té tvojí ochmelené vody!“

a pili, zpívali a „bratříčků“ se zvali,

Jan Kalvent žil, vždy zase v sboru pozařvali:

„Já myslím, abychom šli do hospody!“

Takž byli vesele až k ránu pohromadě.

Pak vyšli. – „To je mi teď divně!“ – „A mně taky!“

„Mně třesou ruce se.“ – „Mně zkalily se zraky.“ –

„Mně huba drkotá v tom náhlém ranním chladě!“ –

„A kdo tím vinen?“ – „Z Kalventa ty škody!

On radil nám sem jít, ať teď zas dále radí!“

A Kalvent s úsměvem si dlouhou bradu hladí:

„Já myslím, abychom šli do hospody!“

A vskutku zpět se hrnou, znovu pijí! – Doma

však zatím zle! Noc nekonečná, beze spaní,

a sotva den se rozbřesk, v houf se hrnou paní

se zrakem uslzeným, chvějícíma rtoma.

„Kde jsou?“ – „Já nevím!“ – „Kdož zná všecky mužské svody!“

„Jsou ještě v radě?“ – „Odnikud ach ani slova!“

A teď tu přichází též žínka Kalventova – :

„Já myslím, abychom šly do hospody!“

Ten jásot, výskot – městem se to ozývalo!

„Pojď, ženo!“ – „Zlato!“ každý zve si žínku svoji. –

„Sem pro mou holubici honem konev dvojí!“ –

tak blaho v Chebu dosud nikdy nebývalo!

Hle, mužský baret vedle čepce z alamódy –

blaženost v tvářích, jiskru ve každičkém oku

a v hrdlech píseň, pak zas zavýsknutou sloku:

„Já myslím, abychom šli do hospody!“

Dej nalít, bratře! – Moudrý v dějinách se učí.

Kde pravý muž, se říká, je též pravá brada,

a často pomohla již krátká, včasná rada

přes všechnu svízel, jež nás třeba k smrti mučí.

Teď v Čechách našich krásných zas se sváří rody –

ach, kéž by náhle povstal muž, muž k zulíbání,

a pěstí bouchnul, hromem houknul: „Slyšte, páni –

já myslím, abychom šli do hospody!“