Jan Kollár.

Slova Páně věrný hlasateli,

svého krále věrný poddaný,

hluchých Tater první buditeli,

duchu na věky zpomínaný,

věrný synu kmene slovenského,

slávské vzájemnosti hlásníku,

už dokonal’s epos žití svého,

Ty slovanský velký básníku!

už jsi tam, kde věčné věky žije

Jungmannův a Dobrovského duch,

tam kde hvězdných světů harmonie

řídí původ lásky – jeden Bůh.

Ač zhynuli Tobě světa dnové,

Tvůj budoucí den je věčný čas,

v němž nezhynou slávští národové,

ani jejich duch ni mrav ni hlas.

V paměti všech věrných slávských dětí

jmeno Tvé jak slunce zasvítá,

a památka vděčná den ten světí,

kdy Tě Sláva v nebi uvítá;

pro vás, otcovské vy drahé kosti,

velký pláč je v dole tatranském,

pro vás slzí zbytky národnosti

na Polabí někdy slovanském.

Pro vás Tater temena se halí

želem v bílé roucho smutkové,

pro vás Dunaj vlny teskné valí,

na Považí mlčí hájové.

Spěte klidně v naddunajském hrobě

v svatodávné zemi Slovanů,

hlavo, srdce, jimž v poslední době

laskavou dal císař ochranu!

Spěte klidně až do slavné doby

slávské vzájemnosti skutečné,

v níž promění na pantheon hroby

příštích časů vděky srdečné.

Hospodine, žehnej našim smutkům,

z ňader vroucích již se pramení,

žehnej Bože jeho svatým skutkům

pro vlasť, církev, rod a umění.

Pokoj Tobě!