JAN KOLLÁR NAD SVOU „SLÁVY DCEROU“

Míno, hleď, zde moje „Slávy dcera“!

s hrobů slávských svitá kytice,

šňůrka perel steklých přes líce,

zvon, jenž budí za ranního šera.

Ty’s mne vedla do stran světa čtvera,

kde vše sžehla válek lítice;

slávských rodů padly tisíce,

v prachu dál však jiskra svítí sterá.

Srdce půl jsem vlasti dal, půl tobě,

zde však celé nechám dotlouci,

hlásat, že můj národ neztlí v hrobě.

Hledím v dál... Šíj láme křivda právu...

pak však z moře krve horoucí

vzchází po tmách zářné slunce Slávů!