Jan Lamač.

Jan Lamač zdědil po svém otci mlýn

v hlubokém sedle vlhké Šumavy.

Po obou stranách vzhůru táh se les,

nahoře vrouben letem oblaků

a dole mladých sosen podrůstem,

jenž rozryt mnohou roklí z jarních vod,

pojednou v svěží louku přecházel.

Té jednou stranou vejš se náhon táh

a podél cesta; pod ním v oblouku

tek chudou vodou potok jalový;

dál hučel splav a pod ním klepal mlýn

jen v lesa hluš, neb v dáli byla ves

a zrak, ni sluch nesáhal sem, ni tam.

Z té vsi a jiných mleči jezdili,

ba přijížděli sem až od hranic,

neb ten byl hlas: že na Lamačův mlýn

od konců světa není daleko –

bylť mlynář Bohu, lidem spravedliv.

A z mlýna chodil mlynář do vsi jen,

když k sousedům ho táhlo řízení,

o svátcích na mši, vždycky na pohřeb,

– co před lety mu žena zemřela.

Ku svatbám, křtům jen poslal, co mnil vhod

a nešel řka: „Nač bral bych víc, než dám?

a požehnání může dát jen Bůh.

Kdo rád mne má, to můj se dozví hrob,

tam mezi nimi budu dlouho dost.“

Tak schýlenému klasu dozrál čas

a odnesli jej k vísce na hřbitov,

za božích soudů vzácné semeno.

Když nyní knězi za výkrop dal plat,

sousedům dík, a první, poslední

na čerstvém rovu slzu vyplakal,

– dřív hleděl na vše s okem vypráhlým

a rukou pevnou rakev spouštěl sám,

a teprvé, když všichni odešli,

a on se vrátil, v krutý vypuk pláč, –

Jan Lamač sám se vracel k domovu.

Byl slunný den, z těch prvních v podjaří;

v úvalech strání ležel ještě sníh,

a s habrů loňský teprv sprchal list,

holými břehy prudce potok spěl,

po stranách vrouben křehkým náledím

a všechno bylo plno tesknoty,

– neb ve smutku se život probouzí.

Však nebe bylo jasné, holubí,

a on jak do něj hleděl upřeně,

ssál svit a teplo v duše mrákoty.

A jako jimi probouzí se květ

pod hnědých keřů hustou spletení,

tak svitem tím a teplem nebeským,

ve stínu sterých smutných myšlenek,

myšlenka jedna propukla co květ –

A jako ten, s nějž velká spadla tíž,

pln vážného, blahého oddechu,

pevným se krokem vrátil do mlýna.

Pak dům obešed kolem do kola

na prázdno velké spustil stavidlo

na počest tomu, který odešel

a poslouchal a hleděl do vody

a děl: „Tak v prázdno letí život náš –“

A potom vešel v jizbu otcovu

a otevřel tam starou, těžkou skříň,

jež v domě byla jako svatyně,

jíž nikdo netknul se než otec sám:

tam po své ženě choval památky,

svatební šat a vínek myrtový

a u něj první uschlé chudobky,

jež vypučely jejím na hrobě.

Pak po otcích tam starou bibli měl,

z níž čítal každé spůldne v neděli,

a on, Jan Lamač, jeho starší syn

sedával u něj tich a naslouchal,

jak četl hlasem těžkým, pokojným

a mohutným, jak venku hučel splav.

A tím do hlubin duše synovy

přecházel otce přísný, vážný duch,

však po matce že srdce měkké měl,

ten proud vždy hloub a hloub se do něj ryl,

a takou naplnil je ozvěnou,

že světa hluk v něm stichal docela.

A když pak zralých, mužných dospěl let

a pro tu svoji přísnou povahu

– ač pod ní každý znal tu dobrotu,

však proto, že se nejevila hrou

a laškováním, – zůstal samoten,

nenašed té, jež vyplnila by

tu celou jeho duše hlubinu,

uzavřel, život skončit v samotě;

všem láskou žít, byť nebral nižádné.

Tu bibli vyjal teď a takto čet:

„Blažen, kdo truchlí, bude potěšen;

blažen, jehožto srdce čisté jest,

neb spatří Boha; blahoslaven ten,

kdo žízní práva, – budeť napojen.“

Pak blížících se kroků ozval hluk

a různé hlasy; čeleď od pohřbu

se s mladším bratrem domů vracela.

Jan Lamač zavřel bibli, zavřel skříň

a na dvůr bratru vyšel v ústrety,

a stisknuv ruku mu, jej mlčky ved,

kde od stavidla vody hučel proud

a o těžké se opřev brlení,

stál chvíli němo; – slunce padalo

mu v plavý, běle prokvětalý vlas,

a na tvář klidnou, jako nad splavem

ta vodní hladina; pak položiv

dlaň vlídně na bratrovo rameno

a v jeho oči pevně upřev zrak,

děl takto: „Chci živ býti v pokoji;

do rukou tvých své dávám dědictví,

jsi mlád a uveď v místo matčino

sem duši, která duší bude všem,

neb duše všemu schází bez ženy.

Buď pánem zde, já sluhou živnosti;

však bratry jeden vždy ať pojí stůl,

dbej, abys u něj nikdy nezbyl sám.

Já bez tvé vůle zrno jediné

v tvůj nedám mlýn, ty hleď, bys pod žernov

mi nikdy zrnka písku nevsypal.

Jsme jedna krev, buď jedna mysl v nás.“

Pak, slovo každé váže, pravil: „Já

chci věrným bratrem být ti do smrti!“

To děl a srazil k žlabu stavidlo

na znamení, že dotruchlil už mlýn

a voda bude sloužit novému,

jak bývalému pánu sloužila.

Pak mlčky vešel v jizbu otcovu

a na zanášku dal si donést skříň,

a na prahu odevzdal bratru klíč

od jizby té: „Tam domov tvůj, zde můj.“

A když byl nyní na zanášce sám,

svlek černý šat a v skříň jej uložil

podle své matky šatů svatebních

a jak jej skládal, sám nevěděl jak,

mu přišla myšlenka, v obleku tom

že do rakve kdys bude uložen –

Pak z truhly vyjal šat si po otci

a za chvilku v hluš lesní klepal mlýn.

Jan Lamač rok již v mlýně stárkoval

a s bratrem v jeden zasedali stůl

a zrno nepadlo ni sem, ni tam;

že mlčky však sedali při stole

a v domě bylo jako bývá tam,

kde duše není, smutno, podivno,

po roce uved v místo matčino

si bratr ženu, – bratru matku ne. –

A za krátko byl smutný, pustý mlýn

jak nikdy dřív. Jan Lamač neusmál

se celé týdny, něm’ sed ku stolu

a němý vstával; že však protivno

se stalo ženě ono mlčení,

protivný jí i bratru stal se on.

Pak k vůli ženě mlýn byl zanedbán,

neb mlečů nevšímal si hospodář,

i opouštěli jeden po druhém

a žena děla: „To nás opouští

pro Lamačovu vzdornou posupnost.“

Však sedávali dosud u stola –

a slova nepadlo ni sem, ni tam.

Tak chudnul mlýn, – však aby jako dřív

moh hospodář být ženě po vůli

a u lidí netratil pověsti,

co týden jednou, dvakrát odjížděl

a místo mlečů ob čas podivné

do mlýna přicházely postavy,

však v noci jen a jizba mlynáře

pak časem byla kupecký jak sklad

různého zboží s druhé strany hor;

neb mlýn se stával skladem podloudným.

Co týden napřed, každý druhý den

pak mlynář skoro do hor vyjížděl

a k ránu až se vracel každou noc.

Jan Lamač nevídal jej u stola

a celé dny když mlýn stát musel tich,

on mysle jen, že bratr toulkami

svůj statek maří, chmurněl víc a víc

a celý den se v mlýně zavíral

a celou noc, – neb nechtěl zrno to

bez vůle bratra na bratrův dát mlýn.

Však po tři dny když jednou u stola

jen s ženou jed’ a na čtvrtý když den

zas s bratrem seděli si tváří v tvář,

tu pravil: „Sypeš písku pod žernov!“

a druhý, v zraku ženy čta, co děl,

jíž Lamač stal se protivným jak smrt:

„Mlč! v mé jsi jizbě! – beztoho to vím,

že jako Jidáš krev svou zradíš kdys!“

Pak stich’. Jan Lamač zbled a vstal a šel.

A jak jej viděl dveře zavírat,

tu bratrovi to v uších hučelo

jak splav, u nějž byl tenkrát s bratrem stál,

a do hukotu zněla slova ta:

„Však bratry vždy ať jeden pojí stůl,

dbej, abys u něj nikdy nezbyl sám,“ –

a bylo mu, jako by pod žernov

dnes býval hodil srdce bratrovo, –

a věděl, – hodina že odbila.

Jan Lamač k stolu nikdy nesed víc. –

Teď ale vojna v zemi vypukla

a k hranicím se táhla blíž a blíž

od cizé strany; tlupy podloudné

teď nejbohatší mohly míti žeň;

leč víc než dřív též požínala smrt,

neb v horách hlídky byly nepřátel

i našich vojsk, a život v sázce byl,

ať kostky sem už padly nebo tam.

Leč ziskuchtivost mocnější než strach,

a tak za letní noci bouřlivé

zas odjel mlynář. – Těžce hučel splav

ve vlhkých lesů dálný, táhlý šum.

Jan Lamač seděl dlouho do noci

sám na zanášce, – před ním ležela

na stole bible, – četl hlasitě

a jeho hlas se mísil z hluboka

v bouření stromů, přes něž vítr táh’.

Na jeho tváři nehnutý byl klid,

když zavřel knihu; pak jen naslouchal,

jak bouře z dálky táhne blíž a blíž;

pak přišlo mu si vzpomnít na otce,

na jeho hrob a starou na lípu,

jak nad ním její suky klátí se

a v dol as větve rve ta vichřice;

pak bylo mu, jako ten pohřební

by slyšel zpěv, když odnášeli ho;

pak slyšel jako kněze modlení

a chmurné žalmy umírajících. –

V ten mžik se dveře ranou rozletly

a na podlahu, tváří do země

k nohoum mu těžce jeho bratr pad.

„Jsou za mnou v patách!“ vzkřikl smrtelně,

„jsem vrah!“ – – Jan Lamač povstal od stolu

a krokem klidným přistoup ku dveřím

a zastrčil je na dvě závory.

Pak děl: „Zde jizba má! – tvá tam!

a na tvou hlavu padniž bratra krev!“ –

Pak odvlek jej jak odvlekáme psa

až na práh druhdy jizby otcovy. –

Tam pustil jej, a sám se vrátil zpět.

Vzal starou bibli, uložil ji v skříň,

a zvolna vyjal ten svůj černý šat

a pokojně se do něj oblekal; –

pak s dveří sejmul obě závory

a ze země bratrovu pušku zved.

Pak poznovu se dvéře rozlétly

a zazněl hlas: Kde jest? Sem prchnul vrah!

Jan Lamač křížem ruce nastavil:

„Zde svažte mne!“ – a tak ho odvedli.

A z rána, trojí kulí do prsou,

u hřbitova Jan Lamač dokonal.