JAN MĚSTECKÝ.

Městecký Jene běsný,

ký srdce tvé žral hnis,

že nad pomysl děsný

pych konával jsi kdys.

V zlob rozkaceném roji

vyl’s jako vzteklý pes,

hned byl jsi pod obojí,

hned Římu v klín jsi kles.

Hned v záští pálil’s mnichy,

svou milou černou zvěř,

hned přes Táborův líchy

táh’s pálit Sudoměř.

Jak prázdný klas ses klátil,

byl’s Táboritů vrah,

až cepy v prach tě zmlátil

Jan, k Skalici když táh.

Hned krále zbýt chtěl’s zradou,

hned Žižky úkladem

a činem svým i radou

byl protiven jsi všem.

Sem tam ses viklal stále,

hned husitských střeh’s chat,

hned dávals Římu k chvále

Tábory spalovat.

A mrskal’s, kdo jen v tichu

pěl Bohu Husův zpěv,

ač sám za spousty hříchů

měl’s mrskat se až v krev.

A v chrámě svém, pse pustá,

jsi kališníky pral

a pro hostii ústa

jim roubem otvíral.

Dal’s z kalicha pít herce,

když v jejich chrám jsi vjel,

a s kalem do vědérce

jim hlavy potápěl.

To drábi pít jim dali

a plesnivý jíst chléb,

ač sám měl’s pít ty kaly,

by netřeštila leb.

Měl’s utrýzněných k chvále

sám v chřtán si tisknout roub,

než s kletbou nenadále

čert vzal tě v pekla hloub.

Cos nečinil sám prve,

teď ďábli činí snad –

lid pravé české krve

ti klne posavad.

Jak ondy na Opočně,

dí pověst tak i dnes,

v tvém zámku každoročně

tři noci straší pes.

Pes příšerného líce,

jenž kňučí ďábly štván,

jak ty, když u Skalice

byl’s Žižkou vymrskán.

Pes žhavě poulí oči

a vyje jako běs,

až půlnoc v den se stočí, –

kdo asi jest ten pes?