JAN NEP. ŠVERINA RYTÍŘ ZE ŠVERINBURKA

Daleko kdesi, daleko za mořem

bohumilý národ žije,

mlékem a strdí oplývá Nová Zem,

slavného císařství provincie;

stáda se pasou na hebké nivě,

v křovinách slavíci zpívají snivě,

za pluhem rolník jde vesele,

za dívkou mládenec nesměle,

v sadě stkví se z jara květ,

zemský ráj to na pohled,

kyprá země ve své síle

plémě rodí ušlechtilé,

krásné a poddajné mezky.

Můj bože, jak je tu hezky,

jaké ticho, rozkoš, slast,

rytíře Šveriny milená vlast.

Pan rytíř Šverina stařec je bílý,

okrouhlé tváře, ještě pln síly,

na rtech vždy sladký smích.

Na venku žije na statcích svých,

král mu jich požehnal hojně jistě.

Hlavu i srdce má na pravém místě:

má srdce ve své pravici,

říkají jeho dělníci;

v pravici jeho celá hlava,

říkají faráři, správci a písaři.

Co božího, to Bohu dává,

co císařovo, císaři.

Rod jeho prastarý na Nové Zemi,

slavený stoletími všemi;

v čítankách dětských o tom se píše,

jak byl rod povždy sloupem říše,

v kolika bitvách pro krále zmíral,

v kolika sněmích berně sbíral,

kolikrát rod pánů ze Šverinburka.

přemohl udatně samého Turka!

Nu a že dva tři rebeli

pod rukou katovou zemřeli,

jeden že opustit musil zem,

jiný že válčil s papežem:

snadno se z paměti ztrácí

a závist to zvětšila bledá –

ostatně zjevy ty moderní věda

prohlásit musí za degeneraci.

Šverinburská krev, ta pravá,

vždy byla neúhonná, zdravá,

v tísni i slávě, v každém okamžiku

zůstala věrnou panovníku.

Nynější pán, Jan Nepomuk,

starého Šveriny potomek jediný,

byl malým geniem už jako kluk.

Proto mu otec povolal chorý

do zámku učené profesory,

kteří mu do mozku v ladné shodě

darmo se snažili moudrost vlít,

aby kdys důstojným mohl být

representantem v rodě.

Brzy pro správcovic pěknou dceru

nastoupil vojenskou karieru,

bojoval na jihu, raněn se vrátil,

pestrým žitím v residenci

dlouhých dvou let čas si krátil;

kavalír umění podporoval:

k mimice zvláštní náklonnost choval,

chován jsa v náručí jejích žen,

až statky přišly na buben.

V provincii Nové Zemi

vznikly zmatky, svády, shluky,

bylo třeba hladké ruky,

s rebely jež umí výsknout,

potají však pevně stisknout

dle potřeby šavli na ně,

zalíbit se mírné straně,

plout, jak teče bystřina.

Ztišit nepokojné plémě

poslán rodák Nové Země,

homo novus Šverina.

Osvědčil se v zmatku sterém,

byl jmenován guvernérem,

vážen dole, nahoře;

na rány křiklounů zlaté dal masti,

několik hlupáčků chyceno v pasti,

doma byl vlastencem, otcem vlasti

a dobře zapsán při dvoře.

Ano, znal charakter národa svého

pan rytíř Šverina, syn z krve jeho.

Onde znal císaře, doma znal krále.

Od těch dob štěstí ho hýčkalo stálé.

Statkem mu požehnal císař a zem,

milý Bůh v životě rodinném.

Dceru svoji, lepou Ernestinu,

provdal obratnému dvořenínu.

Syn prvý po čase malém

stane se generálem.

Druhý syn, vyžilý, v předčasném stáří

na statcích otcových hospodaří.

Třetí, kdys vojín, teď meče se leká,

na kardinálský klobouček čeká.

Čtvrtý světové řídí posuny,

diplomat, rádce koruny.

Nejmladší jediný mezi všemi

studoval na školách v Nové Zemi,

doktor a poslanec na zemském sněmu,

maršálské žezlo nevyhne se mu.

Tak zkvétá zdárně Šverinů plémě,

extrakt národa Nové Země,

a rytíř Šverina v zákoutí sní

svůj lidský sen poslední,

čekaje s úsměvem v bázni boží,

do rodné země až kosti složí.

Daleko kdesi, daleko za mořem

bohumilý národ žije,

mlékem a strdí oplývá Nová Zem,

slavného císařství provincie.

Dobrý Bůh národa neopustí,

dobrý Bůh národa nezmaří,

dokud Šverinové budou růsti,

vždy věrní svému císaři.