JAN NERUDA.

Je po vsi plno hovoru a smíchu, vtipů, hluku,

že starý Kocour říkat jde o mladé Káče ruku,

i řekli jedni: „Posedl ho ďas“

a druzí opět: „Má už věru čas,

že přece se též rozeplál to po manželství tužbou.“

A on táh zatím ke Káče i s tlampačem i družbou.

Však Káča řekla: Já mu dám, já poženu ho, dědka,

a vody džber si přinesla a přichystala hnedka,

a pod vikýř když přijechal on blíž,

chrst! na něj vylila hned plnou díž,

a smála se jak diblice a na útěk se dala,

a za ní Kocour s družinou a celá ves se hnala.

Hej! To vám nyní začal hon – po návsi Káča běží

a za ní Kocour utíká a chudák dýchá stěží,

a v divém reji houf se za ním hnal

tak každý zrovna jak od práce vstal

a vřeští děti v tlumu tom a psi a kočky křičí

a muzikanti táhnou s ním, a dudy ve hluk ryčí.

A hoši, dívky běží tu a při té chumelici

dal do skoku se posléze i topol se zvonicí,

a přeslice i díž se daly v skok

a chalupa si smíchy chytá bok

a smíchy všechno ožije, čemu ten hon se zjeví;

to ví se: tak to začalo – jak bylo dál, se neví.