Jan Švábský.

Vrátil se z vojny málo ctné

král Albrecht. Nyní v křesle sedí,

a dumy chmurné, zlověstné,

jak dravci z hnízd, mu z očí hledí.

„Dvakrát jsem do Čech s vojskem vtrh’,

že synu země dobudu;

nic nezískav, jsem dvakrát prch’

a utržil jen ostudu!“

Tak zlícen rozeštval se král,

k severu mocnou hroze pěstí:

„Však nejsem sketa, bych se bál

po třetí zkusit války štěstí.

Dřív neustanu, Bůh to ví!

k mocnější zbrojit výpravě,

dokud se synu nezaskví

koruna česká na hlavě.“

Tu vstoupil, jako ve lví klec,

Jan Švábský, synům krále rovný:

před strýcem stojí synovec,

Anežky syn to Přemyslovny.

„Nemysli, že jsem k tobě všel,

bych za otcovský žádal díl,

jejž jsi mi zrádně zadržel –

dnes návštěvy mé jiný cíl.

Tys dvakrát do Čech s vojskem vtrh’“

– přes čelo krále chmura letí –

„a dvakrát domů s hanbou prch’“

– Král sáhl k meče rukojeti –

„teď aspoň víš, jak český lid

o starším soudí synu tvém;

druhého nechce králem mít,

dost psoty prý měl při prvém.“

„Již zadrž, smělče, tlachů těch,

sic naučím tě mečem mravu!

Snad nemyslíš si, aby Čech

korunu vložil na tvou hlavu?“ –

„Proč ne?“ zní zpurná odpověď:

„mé jméno má tam jasný zvuk;

Otakar Velký jest můj děd,

já po přeslici jeho vnuk.

Ne libovůle, krve děj

mi k trůnu tomu právo dává!“ –

„Nuž, chlapče, jdi a domáhej

se domnělého svého práva!

Však věz,“ král štve ho věstí zlou,

„než dostaví se podletí,

že s valnou říše posilou

vytáhnu do Čech po třetí!“ –

„Ne, nevytáhneš, ať jsem klet!

Dřív tebe sdrtím, odbojníku!“

A nežli král se s křesla zved’,

Jan do prsou mu vrazil dýku.

Král k zemi kles’. Jan strýcovrah

jak z mraku blesk se mihl ven,

a než kdo v místo hrůzy pách’,

Jan z hradu zmizel neviděn.