Jan Svoboda.

Sladce dřímej! nad Tvým rovem

rozkvétá již jara máj;

Tvým upřímným činem, slovem

mládeži otevřen ráj.

Tys byl vědy pěstoun zdárný,

k níž tě sám Pán povolal,

nedbals na zisk světa marný,

jí i slast jsi věnoval.

Tys znal dobře půdu, símě,

z níž vypučí vědy květ,

tys znal hlasy, jež upřímně

v duši dítek musí znět.

V duši mládeže nevinnou

nejlép zazní matčin hlas,

budí touhu mocnou, činnou,

že jí nepřekoná čas.

Tvoje slovo byl puk nový,

každá věta ratolest –

celá kniha školákovi

umění strom velký jest.

Tys nám novou dráhu klestil,

Tvoje snaha kyne nám;

ten strom jarý, jejž jsi pěstil,

bude Uměn velký chrám.

V paměti nám budeš dlíti –

věrným nám jsa přítelem;

v svaté dobro dals své žití,

bys oblažil otců zem.