JAN TUNKL Z BRNÍČKA.

By Jan Evangelista Nečas

Chladnou nocí podzimkovou plný měsíc šeří –

Devět děvčat kolem stolu v jizbě dere peří;

modrá, šedá, černá očka dřímota již zmáhá,

stará teta u ohniště v paměť svoji sahá,

přívětivě povídajíc: „Znáte lesní trosky!

Vždyť jste se tam nejedenkrát probíhaly bosky,

dokud ještě na výsluní jahody tam zrály; –

vím já dobře, že byste si poslechnouti přály

o panstvu, jež bydlívalo nad tou rozvalinou.

Milé děti, tehda hrádek podobu měl jinou!

Dnes tam pusto, mrtvo kolem, jenom vítr časem

profukuje skulinami rozkvíleným hlasem;

někdy kámen udrobený kutálí se dolů,

v noci výři, netopýři hodují tam spolu.“

Domluvivši tato slova na zvědavosť větší

stařenka se na chvilenku zarazila v řeči,

děvčata však nedočkavá ku slovu ji měla,

jenom aby bez meškání už jim pověděla

ode dávna přislíbenou pověsť o Tunklovi.

Promluvila dobrá duše laskavými slovy:

„Jen tak na mne nenáhlete – dosti toho zvíte,

za nedlouho zvědavosti neklid ukojíte.

Jenom hbitě derte peří, holoubkové zlatí,

já vám při tom o Tunklovi budu povídati:

„Od Zábřehu ku Zenici rybníky se táhly –

Z Božího tam dopuštění nastal liják náhlý:

Protrhla se mračna šedá, vychrlila vodu,

po dolinách, po lesinách všecko bralo škodu.

Rybníky se provalily, vlna vlnu hnala,

jako hračky malých dětí chaty sebou brala;

zatopila Zádvořice, podrybniční vísku,

se vším všudy pohřbila ji v bahništi a písku.

Na těch místech do nedávna velký rybník býval,

a jak pověsť vypravuje, kostel v něm se skrýval.

Kmotra moje nejednou prý, mimo rybník jdoucí,

viděla tam na dně křížek na věži se skvoucí.

Pan Jan Tunkl na Brníčku – tak se zval pán hradu –

pro ztrátu té pěkné vísky škubal sobě bradu.

Aby se mu nepropadla zase jiná víska,

sehnati dal všechen lid svůj z daleka i z blízka,

silné hráze u rybníku budovati velel;

ani sebe slabší ruky při tom neoželel:

hošík útlý, věkem školák, také vzat byl k dílu,

šedivý kmet vyčerpával poslední svou sílu,

ženám bylo maltu dělat od šerého rána,

statným mužům při balvanech zkoušeť krutosť pána.

Kdo sám sotva nohu vlekl, něco musil vléci,

nechtěl-li si od bičíků krev svou nechať téci.

Stavělo se k samé zimě, lidé zde se dřeli,

z nadlidského namáhání padali a mřeli.

Ale hráze postavili! – Pán se z toho těšil,

lid však všecek utýraný těžce na to hřešil,

proklínaje svého pána, ale jenom skrytě,

by hůl na něm netančila jako cepy v žitě.

Však pan Tunkl nedožil se prospěchu z té práce!

Umřel náhle.“ – Stařenka se zamlčela krátce.

Potom řekla zkormouceně: „Vdova po něm zbyla.

Ach! co ta se, ubožátko, po něm natruchlila!

Když už všechna čeleď její tvrdým spánkem spala,

ona běžíc po lesinách srdcelomně lkala –

Jednou v noci na rybníce chotě uhlídala:

Zapřažen byl ve pluh žhavý, ďáblové jej hnali,

záda jeho pohrbená bičem pošlehali,

stále při tom volajíce: „Bijte toho Tunkla,

až by voda žbluňkla!“ – –

Vdova z mdloby probravši se na širokou vodu

volala, čím vyvedla by duši na svobodu?

Tunkl na to: „Jenom tehda dobře bude se mnou,

rozneseš-li moje hráze vlastní rukou jemnou,

zavlečeš-li každý kámen tam, kde dříve ležel!“ –

Zjev se ztratil – jen stín černý po rybníce běžel. –

Utekla se do kláštera mladá hradní paní;

kněží tam se modlívali za něho i za ni.

Hrádek zpustl; pán snad dosud snáší muky pekla:

to, že týral dobré lidi, jak jsem vám již řekla.“