JAN VÝRAVA.

Ten pevný muž, ta hlava bystře soudná,

ta mysl přímá, vůle nepodloudná,

tak svá, tak rázovitá postava,

ten sedlák s duší kovovou, tak ryzí,

že kde se vyskytl Jan Výrava

a slovo děl, všech pochybnost hned mizí;

co jemu pravdou jest, to v celém kraji

jest zákonem, a na to přisahají;

on, jemuž mocné vrchnosti a páni

jsou k nenávisti jen a k pohrdání

a jemuž lidu mrzký utlačitel

jest terčem vybraným; on, přísný mstitel

i v srdci žulovém tak nepoddajný,

že když se v synu vlastním zrádce tajný

mu objevil, jak hněvný soudce vzplál

a ranou z ruky otcovské jej sklál:

ten silák mužný, vtělený ten vzdor –

jak citlivý přec, nedůtklivý tvor!

Když zdolán krutých příhod směsicí

byl jat a souzen, k pokutě když dráb

jej přihnal; když měl „běhat ulicí“

a býti mrskán, bit... jak byl tu sláb

a zničen! Obr zsinalý a němý,

s to nejsa, aby úkor cti své snesl,

při první ráně holí mrtev k zemi

ne ranou, ale potupením sklesl.

Mnou zachvěl dojem vážně hluboký

té tragiky a dlouho provázel

mě do noci, než dummě přecházel

v sen matný. – Zřela jsem chvat divoký

kol v třídách města. Na sta chodců spělo

jak šílených tam, onam, za svým ziskem;

a jiní vozmo uháněli tryskem,

nechť srazili tu, onde lidské tělo

i v krev či pouze v bláto; mnohé čelo

ni nepobledlo ni se nezardělo,

když ten, kdo hrdě tak se vypínal,

též „běhal ulicí“, jsa mrskán hanou,

a lid když na něj pěsti zatínal

či prstem ukazoval; tupen všemi,

on žádnou nezachvěl se na cti ranou,

jen otrlý spěl dál, však nepad’ k zemi.

V tom jiný dav zas, touže vteřinou

se k němu shrnuv za ulice rohem,

mu slávu volal, zval jej hrdinou

a před ním klaněl se jak před svým bohem,

ač znamenáno značkou brunátnou

to pyšné čelo, nectně památnou.

A když tak pocty těžil dobrodruh,

jak nevěděl by o znamení rudém,

tu podál Výravův se zjevil duch – –

a do země hned propadl se studem.