JAN Z LINHARTIC

Má v erbu psa a ptáče ve klenotě,

u nohou přilbu se pštrosím má pérem –

tak vesele zří na náhrobku šerém

Jan rytíř z Linhartic po žití toho psotě.

Svůj erb on vždycky jako fetiš ctil,

když žil a snil a pěl a pil,

když na vojnách i v turnajích se bíval,

když měšec pln a častěj prázdný míval.

Ah, pták a pes! Kdykoliv vzduchem ranním

praporec vlál – tu vážilo již cosi

na černé přilbě modré péro pštrosí,

a toužně zřelo mnohé očko za ním –

Však že svůj erb on věrně ctil,

tož srdcem jedné věren byl

ten muž, jenž nic si tuze k srdci nebral,

jen jedinkrát – když u nohou jí žebral –

Tož, třeba bylo mnohdy od ní jíti;

však žena statečná svůj úděl zná,

a snáší vše, tak dumně úsměvná,

neb srdce zná, jež na svém čila bíti;

ví, že se vrátí ten, jenž erb svůj ctil,

zas celý její, zdráv a mil,

tak mil i teď, kdy stříbro sedlo v skráně,

jak v máji svém on býval Bibianě. –

Pak léta míru. Vařily se šalše

a med se pil. A Bibiana, paní,

zabouří časem nad prokvetlou skrání,

prý plnou kudrlinek, plnou falše –

Však proč? To proto, že svůj erb on ctil

a nad tím psem, jenž dole – v srdci – snil,

jen kousek výš – ve prostoře té modré –

tož v hlavičce té – pělo ptáče bodré.

Nu, známe ženy. Nač takové scény?

Jak zahřmělo – tu ptáče zmlklo vždycky,

a věrný pes jen zavyl elegicky,

tak bdělý vždy – hned ze sna probuzený.

To proto zas, že erb svůj v pravdě ctil,

a zkušeností hlavu naplnil,

že hromy rychle přejdou po výšinách

a zas se ozve ptáče v zavilinách.

A tu zas dlouho, dlouho hezky bylo.

Tu začal koncert, jako v háji kdes,

kde pták si zpívá, zablafá si pes,

a Bibiana šveholí, až milo –

Jak rytíř Jan by nebyl erb svůj ctil,

co žil a snil a pěl a pil?

Já rytířem být, v zámku bydlet šerém,

chtěl bych ten erb a přilbu s modrým pérem.