Jan z Pathmu.

Proč v mysl mou se vracíš neustále

pod orla svého snící perutěmi,

ó bájný kmete! Světlo ručejemi

jejž ztápělo na Pathmu strmé skále?

Žhavého kotle vření vytrvale

jsi snesl, prorockými zornicemi

tys v slunce patřil pohrdaje zemí,

sám velký v lásce své i ve svém žale.

Kdys mistra na prsou jsi ležel snivý,

zrak něžný zvedaje ku Slitovníku,

zřel’s v Kany jako Gethsemanu divy.

Pak plachý visionář v snů svých lese

s fantómy v boji v hřmění vod a ryku

do vichrů lkal jsi stejně: Milujte se!