JAN Z TOURSU.

Jan z Toursu z vojny se navrátil,

mdlý, nemocný a bledý byl.

„Zdráv, Jene, buď a rci, zda již,

že synek se ti zrodil, víš?“

„Jdi, matko moje, v chatu zpět

a na chodbě mi ustel hned.

Ať žena neslyší tvůj chvat,

ta chudák musí dobře spát.“

Dvanácté zvuk jak zaleh’ v dvůr,

tu skonal právě Jean de Tours.

„Rci, maminko mi, ký to vzlyk

a pláč sem z chodby ke mně vnik’?“

„To hochů, dcero, kvílení,

zlé mají zubů bolení.“

„Rci, matko, ký to kladiv hlas

to klepá, tluče zas a zas?“

„To tesař, dítě, jest, má spěch,

přibíjí prkno na schodech.“

„A matičko, i to mi zjev,

mně zdá se, venku slyším zpěv?“

„Což, dítě, vše tě poděsí!

Jde venku s kněžmi procesí.“

„Ó rci mi, matko, v jaký šat

mám nejlíp teď se oblékat?“

„Vol rudou, modrou, nebo hněď;

však černě chodí ženy teď.“

„A proč jsi, matko, smutná tak,

proč pláčeš, klesáš, klopíš zrak?“

„Slyš tedy, dcero, žalnou zvěst:

tvůj muž, Jean z Toursu mrtev jest.“

„Pro hrobaře již jít, se vzchop,

ať pro dva vykopá hned hrob.

A hlubší, to mu říci spěš,

tam pochováš mé dítě též!“