Jan Želivský.

„Nechoď, mistře Jene, v radnici!

Bídně za své vzal Hus v Kostnici,

Na lepu tam ulneš jako pták!“

Na mistra doléhá věrný žák.

,Neboj se, Vilímku rozmilý!‘

Jan miláčka svého chlácholí;

,Z obeslání musím býti práv,

V krátce vrátím se k vám opět zdráv!‘

„Nejdi, drahý Jene, v radní sbor!

Nevěř těm slavíčkům z Krušných hor,

Nic dobrého radní nekují!“

Věrní přátelé jej varují.

,Bláhoví!‘ dí jim Jan Želivský,

,Vždyť mám s sebou provod nebeský,

Tomu důvěřoval jsem jak živ,

Ničím nejsa Bohu, lidem křiv!‘

Loučil se. I mine první den,

Kněz Jan nepřichází z rady ven.

Druhý den již rovněž vypršel,

A Jan posud z rady nevyšel.

Již se smráká v městech po třetí,

Jana není posud viděti.

Obléhá dům radní městská láj,

Jako lační dravci veskou stáj.

Napřed Vilém v bílém hábitu

V traplivém se zmítá pocitu,

Tuše na Janovi proradu

Ke skutku pobádá hromadu.

„Zpátky, zpátky! plémě ještěří!“

Zahřímají městští žoldnéři,

Zakročují přístup do vchodu,

A naměří dřevce k pochodu.

,Dále, ve jménu tří pražských měst!‘

Volá Janův žák, a v pádnou pěsť

Pojímá dřevěný černý kříž.

Rozlícený lid se řítí blíž.

Jednou ranou stráže povalí,

V radní síň se proudem přivalí.

Všickni zmlknou, obchází je strach –

Na špalku krvácí dobrý brach.

S zlou se potázali konšelé.

Luza mstí smrt svého ctitele,

Holemi zde radní pasuje,

U špalku je v pouta ukuje.

Na to po městech se potlouká,

Hulačí, kolleje vytlouká,

Pražským mistrům vráží do domů,

Mnohý záhy prchá v pohromu.

Radní osoby se promění,

A jich první nález takto zní:

„Vězni půjdou v Hradec Králové,

A tam kát se budou z viny své!“