JAN ŽELIVSKÝ. (I. – 1419 –)

Od Matky Boží Sněžné

zvon slavným žalmem kvílí,

a ze všech ulic Pražských

lid v proudech k chrámu pílí.

Tu vedle hlavy hlava,

měšťáci i lid sprostý

na slovo kněze Jana

jsou Matky Boží hosty.

Jak vlní se a kupí,

chrám víc jim nepostačí,

před vraty na náměstí

i v ulicích se tlačí.

Vůz nezahrčí dlažbou.

Zástupů vřava divá

v ráz oněměla – kázat

Jan začal ze Želiva.

Na prahu chrámu stojí,

by lépe lid jej slyšel,

on s kazatelny stoupil,

pod šíré nebe přišel.

Na prahu chrámu stojí,

v své pěsti kalich třímá,

do lidu „podobojí“

zvěst novou mocně hřímá:

O Krista mluví tělu,

o krvi jeho svaté,

o taji Proměnění

zní slovo Bohem vzňaté.

O lidu ušlapaném,

o církve Páně vraku

a nejvíc ze Zjevení

o ryšavci, zlém draku.

Lid hltá jeho slova

a vztekem jen se chvěje,

„Ten drak jest Zikmund!“ v davu

to od úst k ústům spěje.

Pak o hranici mluví,

zkad tryskly proudy světla,

a o labuti bílé,

jež z ohně k nebi vzlétla.

Lid hltá jeho slova

a mnohý slzu stírá.

Lká: „Mistře Jene! Huse!“

a mnohá pěsť se svírá.

Dny soudu se již blíží.

Pán draka zdrtí pěstí!

S kalichem v ruce kněz Jan

si davem cestu klestí.

Již ve průvodu slavném

se celý zástup žene,

všech ulic ústím roste,

jak moře rozvlněné.

K Štěpánu na Rybníčku

při žalmů pění spěli;

konšelé novoměstští

chrám rychle uzavřeli.

Řetězy, závorami

vstup dovnitř tarasili,

co zvony od Štěpána

ne v slávu, v poplach bily.

„V před! Za kalichem Páně!“

Jak v hvozd když bouře hříme,

„Však chrám si otevřeme,

s konšely promluvíme!“

A vrata povolila...

Po řeči kněze Jana

zpět valili se všickni,

div stačila jim brána.

K Novoměstskému trhu

ten celý zástup hnal se

a stanul před radnicí

a po konšelech ptal se.

Kněz Jan s odkrytou hlavou

nes’ monstranc s tělem Páně,

kol skrání lít mu kámen,

však dál šel odhodlaně.

Déšť kamení z všech oken

se sypal u radnice

na místo odpovědi –

A lid – jen rostl více!

Tu objevil se v davu

obklíčen meči, cepy

ve prostém krznu zeman

na jedno oko slepý.

Jel směrem ku radnici,

máv sudlicí, a davy

jak v povel vůdce ztichly,

zde hlava vedle hlavy.

„Mluv, Žižko!“ kdosi křičel

a shrblý zeman slepý

se vzpřímil na svém koni

obklíčen meči, cepy.–

Jak hrozná skála v moři

vyčníval z lidstva proudu

řka: „Konšelé a páni,

zda víte, den že soudu?“

Proč, pane Mikuláši,

tys věrné boží sluhy,

že pili kalich Páně,

uvrhnul v žalář tuhý?

Což neřek Božský Mistr:

„To tělo s krví mojí,

mou čiňte na památku,

berouce podobojí!?“

Rychtáři novoměstský

Neklásku, kam jsi zalez’,

což neznám je ti krále

Václava starý nález?

Či kacíři jsme vskutku,

že zbožně přijímáme

podobojí a v Kristu

svou útěchu tak máme?

Vydejte sluhy boží

pro pravdu uvězněné!...

V tom kamení déšť nový

slet’ v davy rozjitřené.

A radnici v ráz stekli,

dál po schodech v síň hřměli,

s purkmistrem všecky starší

ven okny vyházeli.

Dav dole nakupený

pod okny u radnice

ty vzácné ptáky schytal

na meče, na sudlice.

A nežli podkomoří

přichvátal s rotou svojí,

byl ubit, kdo se rouhal

svátosti podobojí.

Až na Wenzelstein letí

do Kundratic ta zpráva,

kde Václava zle trápí

podivná žízeň žhavá.

Zvěst slyšel hrůzyplnou

a v děsu pohár chytil.

„Hus! Žižka!“ – sáh si k srdci

a bez vlády se sřítil.