JAN ŽELIVSKÝ. (II. – 1420 –)
Svit jitra první měkký
do šeré mlhy kanul,
kdy u okna své cely
kněz Jan Želivský stanul.
Do Pražských ulic hleděl
od Matky Boží Sněžné
na spící šeré domy,
arkýře, hroty věžné.
Co táhlo jeho duší,
co myslí jeho chvělo,
že sklonil unavené
do horkých dlaní čelo?
Byl po probdělé noci,
již v rozjímání strávil,
o sklo si čelo chladil,
vír myšlenek jež znavil.
Snil, viděl svoje dětství...
Ó, upomínko snivá!
Kdy přiveden byl poprv
sirotek do – Želiva!
Jak rostl v zbožné péči
bez starostí a v tichu,
miláčkem opatovým
jak byl i druhých mnichů.
Jak ducha valné zdroje,
zkad věčné světlo září,
svou pílí otvíral si
klášterním ve libráři.
Jak v dlouhém bdění nočním
se pochyb a dum zhostil,
by pravdě pohléd v oči,
se bičoval a postil.
Jak ale pravda věčná
tím žití shonem všedním
se skrývala mu stále
a v dál prchala před ním.
Jak odvrátil se zklamán
a na Přírody klínu
jak ozdravení hledal
ve buků, olší stínu.
Zřel dlouhé procházky své
až k noci prodloužené,
v nichž vesmír v potaz brával
i nebe ohvězděné.
Však brzy přesvědčil se,
jak Příroda je hluchá
ku lidským snům a snahám,
jak sytí jen chléb Ducha.
Vzpomínal, jednou jarem,
kdy země květů plna,
jak pohnula se mocně
mu v ňadrech žití vlna!
Jak rostla na vichřici,
jak schvátila mu bytost,
jak o ztracené mládí
pocítil poprv lítost.
I poznal: Plaché snění
je myšlenka, čin pouze
otvírá nesmrtelnost,
čin stačí lidské touze.
Jen činem bytost lidská
se otvírá jak kalich...
Jak moh’ se otevříti
zde v středu duší malých?
Jak v úzké této celi,
zde za klášterní mříží,
kde těsná pouta nohu
Vzpomínal, v rozčilení
jak vrazil k opatovi,
by propustil jej, prosil,
štkal slzami i slovy:
By svolil, do ciziny
by směl se odebrati
a nové brány k pravdě
si směle zotvírati.
Jak ztrnul vetchý opat
a dlouhém po mlčení
jak pravil: „Milý synu,
věř, jiné pravdy není,
než té, zdroj jejíž piješ
v Želivském monastýru,
věř, bez té bludné srdce
nedojde nikdy míru!
Proč po ovoci cizím
tvá tužba v dálku chvátá,
když v Kristu jen jest spása,
v něm studna pravdy svatá?
Hleď, vetchý jsem již stařec,
sníh leží na mé hlavě,
vše starosti já o řád
chtěl odevzdat ti právě.
Tys v zraku všech již vyrost
na mého následníka,
ký ciziny jed kletý
teď v tvoje žíly vniká?
Ó, slyš mne, u nás zůstaň
zde ve zátiší míru,
buď pastýř stádce mého
a opat monastýru!“ –
Zas tato slova slyší...
zlý vzplál boj – on však musil,
prch ještě oné noci,
co krajem bloudě zkusil!
Však pevná jeho vůle
se mocnou vlnou spjala,
„Žít!“ každý nerv jen volal,
a duše rostla, plála!
Po vlasti dlouho bloudil,
lid poznal, jeho bídu,
a s větší láskou k činu
se sklonil k tomu lidu.
Pak slyšel Husa kázat,
pro kalich vzplanul celý,
dnes vůdcem lidu sám byl
svou výmluvností skvělý.
Snil, co by lepším bylo,
měl zůstat na Želivě?...
Do šedivého jitra
hlas zvonu vtom pad tklivě.
Zvon jeho, Matky Boží!
A jakby vzbudil jiné,
ranního „Ave“ hymna
s rtů kovových se řine.
Je rozeznává všecky:
ten od Štěpána zpívá,
ten temný hučí z Týna,
tak jiný nezaznívá.
Ten od Michala tenký,
ten od svatého Kříže,
a v nich se Praha budí...
v snech sklonil hlavu níže.
Teď nejmenší v to cinkl
kvil ostrý v hudby nával,
z Bethlemské kaple zvonek,
ten Mistra oplakával.
Jak bodl by jej k srdci...
Jan vztýčil se, ač s bolem
jak vítěz rozhlížel se
po spícím městě kolem.
Zde velké pole skutků,
po kterých tolik práhnul,
zde Život! Práce!! Sláva!!!
Kněz Jan si k srdci sáhnul.