JAN ŽELIVSKÝ. (II. – 1420 –)

Svit jitra první měkký

do šeré mlhy kanul,

kdy u okna své cely

kněz Jan Želivský stanul.

Do Pražských ulic hleděl

od Matky Boží Sněžné

na spící šeré domy,

arkýře, hroty věžné.

Co táhlo jeho duší,

co myslí jeho chvělo,

že sklonil unavené

do horkých dlaní čelo?

Byl po probdělé noci,

již v rozjímání strávil,

o sklo si čelo chladil,

vír myšlenek jež znavil.

Snil, viděl svoje dětství...

Ó, upomínko snivá!

Kdy přiveden byl poprv

sirotek do – Želiva!

Jak rostl v zbožné péči

bez starostí a v tichu,

miláčkem opatovým

jak byl i druhých mnichů.

Jak ducha valné zdroje,

zkad věčné světlo září,

svou pílí otvíral si

klášterním ve libráři.

Jak v dlouhém bdění nočním

se pochyb a dum zhostil,

by pravdě pohléd v oči,

se bičoval a postil.

Jak ale pravda věčná

tím žití shonem všedním

se skrývala mu stále

a v dál prchala před ním.

Jak odvrátil se zklamán

a na Přírody klínu

jak ozdravení hledal

ve buků, olší stínu.

Zřel dlouhé procházky své

až k noci prodloužené,

v nichž vesmír v potaz brával

i nebe ohvězděné.

Však brzy přesvědčil se,

jak Příroda je hluchá

ku lidským snům a snahám,

jak sytí jen chléb Ducha.

Vzpomínal, jednou jarem,

kdy země květů plna,

jak pohnula se mocně

mu v ňadrech žití vlna!

Jak rostla na vichřici,

jak schvátila mu bytost,

jak o ztracené mládí

pocítil poprv lítost.

I poznal: Plaché snění

je myšlenka, čin pouze

otvírá nesmrtelnost,

čin stačí lidské touze.

Jen činem bytost lidská

se otvírá jak kalich...

Jak moh’ se otevříti

zde v středu duší malých?

Jak v úzké této celi,

zde za klášterní mříží,

kde těsná pouta nohu

Vzpomínal, v rozčilení

jak vrazil k opatovi,

by propustil jej, prosil,

štkal slzami i slovy:

By svolil, do ciziny

by směl se odebrati

a nové brány k pravdě

si směle zotvírati.

Jak ztrnul vetchý opat

a dlouhém po mlčení

jak pravil: „Milý synu,

věř, jiné pravdy není,

než té, zdroj jejíž piješ

v Želivském monastýru,

věř, bez té bludné srdce

nedojde nikdy míru!

Proč po ovoci cizím

tvá tužba v dálku chvátá,

když v Kristu jen jest spása,

v něm studna pravdy svatá?

Hleď, vetchý jsem již stařec,

sníh leží na mé hlavě,

vše starosti já o řád

chtěl odevzdat ti právě.

Tys v zraku všech již vyrost

na mého následníka,

ký ciziny jed kletý

teď v tvoje žíly vniká?

Ó, slyš mne, u nás zůstaň

zde ve zátiší míru,

buď pastýř stádce mého

a opat monastýru!“ –

Zas tato slova slyší...

zlý vzplál boj – on však musil,

prch ještě oné noci,

co krajem bloudě zkusil!

Však pevná jeho vůle

se mocnou vlnou spjala,

„Žít!“ každý nerv jen volal,

a duše rostla, plála!

Po vlasti dlouho bloudil,

lid poznal, jeho bídu,

a s větší láskou k činu

se sklonil k tomu lidu.

Pak slyšel Husa kázat,

pro kalich vzplanul celý,

dnes vůdcem lidu sám byl

svou výmluvností skvělý.

Snil, co by lepším bylo,

měl zůstat na Želivě?...

Do šedivého jitra

hlas zvonu vtom pad tklivě.

Zvon jeho, Matky Boží!

A jakby vzbudil jiné,

ranního „Ave“ hymna

s rtů kovových se řine.

Je rozeznává všecky:

ten od Štěpána zpívá,

ten temný hučí z Týna,

tak jiný nezaznívá.

Ten od Michala tenký,

ten od svatého Kříže,

a v nich se Praha budí...

v snech sklonil hlavu níže.

Teď nejmenší v to cinkl

kvil ostrý v hudby nával,

z Bethlemské kaple zvonek,

ten Mistra oplakával.

Jak bodl by jej k srdci...

Jan vztýčil se, ač s bolem

jak vítěz rozhlížel se

po spícím městě kolem.

Zde velké pole skutků,

po kterých tolik práhnul,

zde Život! Práce!! Sláva!!!

Kněz Jan si k srdci sáhnul.