JAN ŽELIVSKÝ. (III. – 1421 –)

Nad zasmušilým Kaňkem

se choulí mraky šedé,

pan mincmistr Divůček

voj na Pražany vede.

Však dřív, než černá mračna

se srazila v bouř, vrátil

se pan mincmistr Mikeš,

co zřel, tím hlavu ztratil.

Od Kolína se valí

ne šiky – ale moře,

že rozbit velký tábor

a zrovna proti Hoře.

Pan Mikeš cítí v nitru,

že soudu den se blíží,

a cítí jarmo viny,

jak zle mu bedra tíží.

Vše horníky své svolá

i lidu na tisíce

a s Krista svatým tělem

ti táhnou zpívajíce.

Až Sedlecký kde klášter

svým štítem mračna trhá,

tam před Pražany zástup

se na kolena vrhá.

Ve prachu ženy, kmeti

a děti v pokoření

na Praze vyžadují

si milost, odpuštění.

A „Milost! Odpuštění!“

do řečníka slov splývá;

z Pražanů proti němu

Jan vyšel ze Želiva.

Duch svatý jazyk jeho

v té rozžeh velké chvíli,

kněz Jan jak vítr boží

hřmí, sténá, bouří, kvílí:

Dí: „Bratři, zda tak zváti

vás ještě smím a mohu,

zle jste se prohřešili

na vlasti své i Bohu!

Zle jste se prohřešili

na bratřích, Kaina plémě,

že zrovna tebe musí

ta Česká nosit země?

Ó, černé šachty Kaňku!

Co živých v hrob váš slétlo,

že Krista jenom chtěli

a pravé jeho světlo?

Zle tady řádili jste

vy, děti matky jedné,

dva dlouhé celé roky

a v noci jako ve dne!

Jen skloňte ucho k zemi,

jak z šachet těch to sténá,

co obětí tam zmírá

bez pohřbu, beze jména!

O pomstu, z hlubin šachet

k vám české volá hoře

těch, na čest kdo a víru

se vzdali, z Chotěboře

šli, v zem schýlivše hlavy,

jak na jatky brav sírý,

vy v šachty naházeli

jste děti boží víry!

Ó, bratři jedné matky,

dost mezi vámi sporu!

Dost výčitek a žluče!

Dost dětinského vzdoru!

Hle, my, vojíni boží,

my sami přicházíme

k vám – děti jedné matky,

a Hoře odpouštíme.

Vy v hloubi černých šachet

již ztichněte tam vzdechy!

ať jednou slunce svítí

na usmířené Čechy!

Co pán je tu – co sedlák?

Co šlechtic – neb co chudý?

Jest jedna boží obec,

a jeden zákon všudy!

Vy slyšíte jej zníti

z chat, měst i hradů stejně;

ó, vpište si jej v srdce,

jím žijte neochvějně!

A to je zákon Páně

a láska jmenuje se,

ta, bratři, z prachu k světlu

vás, fénix boží, vznese!

Ó, svaté slunce nebes!

Ó, drahé nivy, stráně!

Ó, vlasti, ó, můj lide!

A nad vším kalich Páně!

Ten kalich víry, lásky

a míru, povznesení,

bych vidět chtěl, nechť znovu

se naší krví pění!

Pro Husův svatý popel,

jejž zhltly vlny Rýna,

ó, ctěte zákon lásky,

jeť zákon Hospodina!

Pro Husův svatý popel

k vám křičet budu stále:

Ó, bratři, milujme se!“ –

Sám pro pláč nemoh dále.

Tu do velkého nářku

se daly strany obě,

druh druha objímali,

vše odpouštěli sobě.

A zvedli hlasy k nebi

„Te deum“ zpívajíce

a těch, co tady pěli,

těch bylo na tisíce.

Pěl celý pražský tábor,

stráž pěla, jež jej hlídá,

a zdálo se, Kaňk z hlubin

že temně odpovídá.

„Tě Boha velebíme!“

Horníci zajásali,

„Tě vyznáváme, krále,“

Pražané v odvet dali.

„Tě duchů zástupové

velebí na výsosti!“

„Cherubim, serafové,

ty’s rozlit nesměrností!“

Od Sedlce k Horám Kutným

tak táhli v sboru svorném,

druh šíj objímal druha

ve šiku nerozborném.

Sedlecký klášter starý

se v jejich pochod díval,

a nad hlavami v modru

jim skřivan jaro zpíval.

A Kaňku borovice

se v mroucím slunci rděly,

Táborů mrtvých kosti

se smírem v zemi chvěly...