JAN ŽELIVSKÝ. (III. – 1421 –)
Nad zasmušilým Kaňkem
se choulí mraky šedé,
pan mincmistr Divůček
voj na Pražany vede.
Však dřív, než černá mračna
se srazila v bouř, vrátil
se pan mincmistr Mikeš,
co zřel, tím hlavu ztratil.
Od Kolína se valí
ne šiky – ale moře,
že rozbit velký tábor
a zrovna proti Hoře.
Pan Mikeš cítí v nitru,
že soudu den se blíží,
a cítí jarmo viny,
jak zle mu bedra tíží.
Vše horníky své svolá
i lidu na tisíce
a s Krista svatým tělem
ti táhnou zpívajíce.
Až Sedlecký kde klášter
svým štítem mračna trhá,
tam před Pražany zástup
se na kolena vrhá.
Ve prachu ženy, kmeti
a děti v pokoření
na Praze vyžadují
si milost, odpuštění.
A „Milost! Odpuštění!“
do řečníka slov splývá;
z Pražanů proti němu
Jan vyšel ze Želiva.
Duch svatý jazyk jeho
v té rozžeh velké chvíli,
kněz Jan jak vítr boží
hřmí, sténá, bouří, kvílí:
Dí: „Bratři, zda tak zváti
vás ještě smím a mohu,
zle jste se prohřešili
na vlasti své i Bohu!
Zle jste se prohřešili
na bratřích, Kaina plémě,
že zrovna tebe musí
ta Česká nosit země?
Ó, černé šachty Kaňku!
Co živých v hrob váš slétlo,
že Krista jenom chtěli
a pravé jeho světlo?
Zle tady řádili jste
vy, děti matky jedné,
dva dlouhé celé roky
a v noci jako ve dne!
Jen skloňte ucho k zemi,
jak z šachet těch to sténá,
co obětí tam zmírá
bez pohřbu, beze jména!
O pomstu, z hlubin šachet
k vám české volá hoře
těch, na čest kdo a víru
se vzdali, z Chotěboře
šli, v zem schýlivše hlavy,
jak na jatky brav sírý,
vy v šachty naházeli
jste děti boží víry!
Ó, bratři jedné matky,
dost mezi vámi sporu!
Dost výčitek a žluče!
Dost dětinského vzdoru!
Hle, my, vojíni boží,
my sami přicházíme
k vám – děti jedné matky,
a Hoře odpouštíme.
Vy v hloubi černých šachet
již ztichněte tam vzdechy!
ať jednou slunce svítí
na usmířené Čechy!
Co pán je tu – co sedlák?
Co šlechtic – neb co chudý?
Jest jedna boží obec,
a jeden zákon všudy!
Vy slyšíte jej zníti
z chat, měst i hradů stejně;
ó, vpište si jej v srdce,
jím žijte neochvějně!
A to je zákon Páně
a láska jmenuje se,
ta, bratři, z prachu k světlu
vás, fénix boží, vznese!
Ó, svaté slunce nebes!
Ó, drahé nivy, stráně!
Ó, vlasti, ó, můj lide!
A nad vším kalich Páně!
Ten kalich víry, lásky
a míru, povznesení,
bych vidět chtěl, nechť znovu
se naší krví pění!
Pro Husův svatý popel,
jejž zhltly vlny Rýna,
ó, ctěte zákon lásky,
jeť zákon Hospodina!
Pro Husův svatý popel
k vám křičet budu stále:
Ó, bratři, milujme se!“ –
Sám pro pláč nemoh dále.
Tu do velkého nářku
se daly strany obě,
druh druha objímali,
vše odpouštěli sobě.
A zvedli hlasy k nebi
„Te deum“ zpívajíce
a těch, co tady pěli,
těch bylo na tisíce.
Pěl celý pražský tábor,
stráž pěla, jež jej hlídá,
a zdálo se, Kaňk z hlubin
že temně odpovídá.
„Tě Boha velebíme!“
Horníci zajásali,
„Tě vyznáváme, krále,“
Pražané v odvet dali.
„Tě duchů zástupové
velebí na výsosti!“
„Cherubim, serafové,
ty’s rozlit nesměrností!“
Od Sedlce k Horám Kutným
tak táhli v sboru svorném,
druh šíj objímal druha
ve šiku nerozborném.
Sedlecký klášter starý
se v jejich pochod díval,
a nad hlavami v modru
jim skřivan jaro zpíval.
A Kaňku borovice
se v mroucím slunci rděly,
Táborů mrtvých kosti
se smírem v zemi chvěly...