JAN ŽELIVSKÝ. (IV. – 1422 –)

„Já sen měl,“ pravil k Janu

kněz Vilém s vážnou lící,

„dnes druhý den postní,

ty nechoď na radnici.

Od Týna přes náměstí

jsem v snu tom plaše kráčel,

ve matném jitra šeru

stín mdlý se za mnou vláčel.

Já obrátil se za ním,

v tvář patřil, Jene, tobě,

já chtěl tě osloviti,

v tom vztáh jsi ruce obě.

A vzápětí jsi zmizel

za radničními vraty,

já sám zbyl na náměstí,

zlý v srdci osten ztráty.

Tak ticho bylo kolem,

v šer spící věže čněly,

a jen mé vlastní kroky

po dlažbě smutně zněly.

Kol radnice jdu, vidím,

jak tenká rudá stužka,

že pod temnými vraty

se vine krve stružka.

V mdlém polosvitu rána

v proud náhle rostla dravý,

jakoby tekla čerstvá

z uťaté právě hlavy.

A z řeky bylo moře

až k nebi stoupající,

ó, milý knězi Jene,

dnes nechoď na radnici!“

Kněz Jan mu odpovídá:

„– Nač strach ti hrdlo úží?

Již včera hledali mne

dva od konšelů muži.

Je třeba prý mé rady,

kam polem vytáhnouti.

Nač strachu? Nemůž vlásek

se na mé hlavě hnouti

bez vůle Páně. Všichni

noc hrobu projdem temnou,

zda dřív či pozděj – jedno –

však chceš-li, pojď již se mnou!

Vím, zlé strojit mi pikle

pan hejtman Hašek pílí,

též pan Věžecký Petr,

purkmistr potěšilý.

I mnohý měšťan řádný,

což víc mne plní bolem,

než rukavičník Jíra

i s Jeronýmem Schollem,

že mojím přičiněním

jest Bzdinka vojsku v čele,

též pro smrt Jana Sádla

zří ve mně nepřítele.

Však poručeno Bohu,

dal vždycky, zas dá síly...“

Tak cestou ku radnici

vespolek hovořili.

„Ó, Praho!“ vzdychl kněz Jan,

– byl v tváři divně bledý –

„i mně již zdá se, kráčím

v tvých zdech dnes naposledy!

Jediné místo světa,

ty staroměstský rynku,

zda zachová tu jednou

Čech na mne upomínku!

Ó, kterak miluji tě!“

A musil tam se dívat,

kde dle slov přítelových

krev jeho měla splývat.

Již učiněn krok těžký,

již vešli do radnice,

již konšelové všichni

si sedli na lavice.

Je uvítalo vlídně

to celé shromáždění,

Pan Hašek začal mluvit

po malém otálení.

Zda s vojskem na Moravu

či k Táboru se dáti,

tak začli kněze Jana

úlisně v potaz bráti.

On deštičky své vytáh,

jím radě v prostém slovu,

že nejlépe by bylo

vytáhnout k Krasíkovu.

Však za řeči té rychtář

s biřiči v jizbu vrazil,

a hejtman zařval turem,

jenž dřív se hadem plazil.

„Jste zjímáni!“ a kynul

na biřiče a dráby,

ti svázali je řadou,

byl každý odpor slabý.

„Dík!“ Jan děl k Vilémovi,

„že se mnou to vše zhlídáš,

před poslední mne cestou,

můj bratře, vyzpovídáš.

K milému Bohu půjdu,

jak šel jsem cestou pravou,

vstříc mistr Jan mi vkročí

již oděn věčnou slávou!“

A děli druzí v poutech:

„Milého Jezu Krista

nás tělo posilnilo

již zrána i krev čistá.

Tak umřem veseleji!“

Kat k Janu: „Knězi milý,

dej svázati si ruce,

tak nemám na tě síly!“

A vzad mu ruce svázal

a ťal, a hlava sjela,

a o zem na podlaze

příšerně zaduněla.

Ó, počkej, pane Hašku

i s druhy, násilníky,

neslyšíš v poplach bíti?

Neslyšíš zdola křiky?

Lid odevšad se valí,

již letí z pochev meče,

jak odnášeli tělo,

hle, krve stružka teče

a rudá v řeku roste

pod radničními vraty,

pro dnešek aspoň dobře

jsou okované pláty!

Sta palcátů se týčí,

do plechu vrat již pere,

co nedočkavců zástup

se okny, střechou dere.

Však vtom již bratr Vilém

z vrat ven vyrazí prudce,

ó, hrůzo, hlavu Jana

krvavou drží v ruce!

„Miláček váš, kněz boží,

tak zamordován lstivě,

Husa a Žižky přítel!“

Lát, plakat začli divě

a hlavu plnou krve

druh druhu podávali,

ji v slzách líbajíce,

a jedni omdlévali,

co druzí na radnici

zlým šturmem udeřili,

by konšelům a pánům

touž splátku naměřili.