JAN ŽELIVSKÝ.

Radnice stojí

v starobném kroji

před Týnem;

v radnici studna

rudne však u dna –

divno všem.

Sem rada mstivá

Jana z Želiva

vlákala;

pad’ z vůle vraha,

zděšená Praha

plakala.

V noci, jak sova,

Hynek z Ostrova,

ďáblův syn,

zval pány v radu;

šli vrátky v zadu

na zlý čin.

Při radním stolu

shodli se spolu:

„Zahyň dnes

se svými many

od Sněžné Panny

mistr kněz!“ –

Šla blána lstivá

k Janu z Želiva:

„Nechtěj dlít;

v úzkých jsme tady,

rač nám své rady

udělit! –“

„Mistře můj drahý,

jdeš mezi vrahy,

znám jejich vděk;“

tak – hlava bystrá –

varuje mistra

Vilémek.

„Hašek a druzi

divnou k té schůzi

strojí věc,

znáš-li jich zradu?

Nejdi dnes v radu!...“

„Půjdu přec!

Sivé mé skráně

jsou v rukou Páně,

nech mne jen!“ –

V léčku šel zradě,

spoután byl v radě,

než byl den.

„Co chcete, tmáři?“

„Zhubit tě, lháři,

už jsi jat,

běs v tobě vězí,

bouřlivý knězi –

budeš sťat!“ –

K studni ho vedli:

„Modli se, nedli,

marný hněv!

Chystej se, kate,

z šíje ať klaté

tryskne krev!

Bouře kdo množil,

uzrál, by dožil;

hlavu schyl,

však bys nás brzy,

svůdníku drzý,

vyhubil!“

„Za lid, jenž v právu,

rád složím hlavu

na špalek;

vy však, ctní páni,

své dáte za ni –“

a Jan klek’.

„Neprosím hlavy,

národ to spraví

s vámi hned;

věz, Hašku lstivý,

Bůh činí divy!...“

Hašek zbled’. –

Kles’ sluha boží,

lid však se množí;

ze všech stran

k radnici pílí:

„Kde je náš milý

mistr Jan?“

U vrat se staví

zjitřené davy,

roste hněv:

„Za skráně svaté

svoje nám dáte;

krev chce krev!

Ej, rado běsná,

odplata děsná

stihne vás;

úskok i hanu

na milém Janu

strescem v ráz!“ –

Nemaje hráze

hněv těkal v Praze

uzdy prost;

k děsivé hrůze

z té radní schůze

vzrost’ a rost’.

Ondy vzor ctnosti

Vilémek v zlosti

topor chyt’:

„Sťali mi druha,

pomstím se ztuha,

zapru cit!“

Sekeru jímal,

výše ji třímal,

vzdorem hnán:

„Vzchopte se, braši,

chceť pomstě naší

nebes Pán!

Spěš, lidé boží,

ďáblovo hloží

rvi tvůj hněv;

mař pány z rady,

skokem jak hady

maří lev!“

Sekyrou blýskal,

chroptěl a výskal:

„Sem jen, sem!

Či si dáš vrahy,

lide můj drahý,

týrat zem?

Rychtář i radní

konšel, vše padni

smrti v plen;

vidíš? chtí zpátky

zadními vrátky

prchnout ven!

Nedovol tomu,

aby šli domů,

zhub je, zab,

ať třeba kleká,

pláče a heká

zrádný rab!

Pohleď –“ a z davu

Janovu hlavu

zvedá výš –

„dotrpěl v muce,

tuž svoje ruce,

msti se již!

Do boje, v srážku

štval jsi nás, Hašku,

jako chrt;

hněv, tak se stává,

za jednu dává

sterou smrt!“

Není již klidu;

pražskému lidu

vládne vztek!

Janovu hlavu

přednáší davu

Vilémek. –

Zrada je zbita,

pomsta je syta

ven a ven,

Hašek, zdroj zmatku,

bez cti a statku

prohlášen.

Lid však zřel trudně

do radní studně

na vodu;

sťaliť mu páni

Janovou skrání

svobodu.

Posavad zdola

tajně to volá,

jak dí zvěst:

„S bezprávím v boji

sílu má dvojí

česká pěst!“ –