JANE SEYMOUROVÁ

Jak je ti, ženo, které králův svod

uložil Tudorcům zachránit rod?

Není ti těžký diadém,

bledého čela skvoucí lem,

a nechvějí se ti nožky?

Tajného potu krůpějí

s ňader, kde úzkost s nadějí,

zda nevlhnou ti krajkové vložky?

Ty s očima zádumčivýma,

není v nich časem divná tma?

Půl roku teprvé práchniví španělská Kateřina

kdys zavržená, že neměla syna.

A včera teprvé Anna Boleynová,

ta graciésní královna nová,

na špalku mladou hlavu ztratila,

nevinna, vinna ledačím,

však hlavně tím,

že špatně rodila!

Nic oné modlitby platny nebyly,

nic této vnady, jež zářily;

kdo tobě, Jane, pomoci chce,

neporodíš-li Tudorce?

Jak je ti, ženo, v bolestech,

kdy tělo se svíjí a tají se dech?

Máš-li jen okamžik oddechu,

jak štvané zvíře na mechu

úzkost srdce ti trýzní?

Či netušíš, co se děje

za dveřmi, kde se chvěje

král, který po synu žízní?

Řekli mu, že jde o život,

že matka zemře, anebo plod.

Dí Jindřich Osmý: Obětujte matku!

A ležíc v mdlobách, v bolestech,

kdy tělo se svíjí a tají se dech,

a život synu po té dávajíc v krátku,

zda slyšíš ještě, kterak zvony

svůj jásot mísí ve tvé stony

a radost královu nesou k nebesům

s modlitbou díků, že Tudorců dům

je zachráněn?

A tvůj sten,

rci, stichl teď pod štěstí cvalem,

anebo žalem?

Jak je ti, ženo, která syna máš

a umíráš?

Jde jásot po anglické zemi,

a král je blažen nadějemi.

Ty dala jsi mu, co přál si míti,

teď můžeš jíti.

Ze shonu, plesu těch veselých dní,

jež pro tebe jsou poslední,

tvou smrtí nikdo se vyrušit nedá.

Cítíš to, královno bledá?

A přece – to však již nemůžeš věděti –

král vzpomene tebe jednou!

Tvým kostem vedle svých přikáže ležeti,

když na sobě smrti ruku ucítí lednou.

Neb ze žen šesti tys jediná byla,

která’s mu Tudorce porodila.