Jantarová hrobka.

Viz kousek jantaru, má barvu zralých klasů

a je tak průhledný a čist, jak žlutý led,

v něm moucha pohřbená, jak chystala by let

do vůně vzduchové a do slunného jasu.

Ta, kterou zlatý den v svou ranní volá krásu,

jen v záři po květech prolétne malý svět,

a vrací večeru své krátké žití zpět:

v té hrobce z jantaru tu trvá moře časů.

A kovu třpyt a jas, jejž mladý den jí vdech’,

jí dosud plá a hrá a svítí na křídlech,

v té žluti tmaví se jak zřítelnice v oku.

Ó, Bože, takto jen ten efemerní cit,

to dítě vteřiny, jež prchá, zachytit

a navždy uzamknout v tu zlatou jednu sloku!