JANU ČARKOVI

My setkali se spolu dříve už:

Vy ještě chlapec na voze jste jel

s kravkami někam, asi pro jetel

na pole vaše dolů od Heřmaně,

a k Blanici já šel jsem, starší muž,

kde lákal olší stín a louky vděk,

a netuše, že básník ve vás roste,

k vám, k vašemu jsem vozu vzhlédl maně,

a vy jste smek’.

A dnes já smekám zase před vámi,

jak jímají mne vaše sloky prosté.

Z nich čerstvé hroudy pach vstříc dýchá mi,

Hůreckých lesů pryskyřičná vůně,

kostelík vidím vaší rodné vísky,

chalupy kolem, v olšinách mlýn blízký.

Zas jak bych seděl u černavé tůně,

již ze zasnění nevzrušil ni vlak,

neb u své milé sosny osamělé

se díval v dál, jak večer stíny stele,

na modravý vrch skočický pnul zrak...

Ach, ano, já v tom milém kraji pil

jen zář a krásu plnými tak doušky,

já u stříbřitých rybníků jsem snil

a s knihou lehal do mateřídoušky,

co vy jste těžce rost’

jak stromek, který ve skále má kořen,

jed’ černý chléb a bídy hryzal kost,

znal tvrdou práci, kterou klesal zmořen

váš otec už; vy zřel jste, jak se prudce

k vám valí osud, pláč jak matkou třás’,

když se kus pole musil prodat zas,

a její tvrdé, mozolnaté ruce.

A přec jak dva, již se už dávno znají

a po letech se našli v jednom shluku

a k tomu kraji

tam u Blanice stejnou lásku mají,

si stiskněm ruku!