Janu Nerudovi.

Kdo vlasti zasvětil svůj život celý,

jak neměl by se utkat s nepřátely?

Od chvíle té, co ruka péro zvedne,

zášť rozličných těch malých neusedne,

však celý muž jde k předu odhodlaně,

duch velký neleká se pout ni zbraně,

na orlích křídlech ku pravdě se nese

a v její záři lidstvu zaskvěje se. –

Tma přikryla ty nivy, druhdy květné,

a nikde písně nadšené a vzletné,

na dlouho ztichl po bouři náš kraj – –

Hoj, náhle hrstka skřivanů tu vzletla:

náš Mácha, Hálek, Heyduk, Frič a Světlá,

náš Barák s Nerudou nám nový dali Máj.

I vzkvetly zas ty nivy, neboť pěvce měly,

a národ zmlád’ a závistníci oněměli.

Hoj, brzy Janko Hovora byl Janem:

kde třeba, tepal, i pěl se skřivanem,

dobýval světy a spěl u vedety

a v půdu rodnou drahé sázel květy.

Tu kvítí Hřbitovní nás zvalo k žití,

a Divoký zvuk dosud slyšet zníti.

A když se z prsou našich tlačil ston,

hned byl tu lékař – jeho feuilleton. –

Nesloží křídel víc, kdo orlem: v hvězdnou –

tam říši neznámou se kosmickou vznes’ písní,

tam v oblohu sah’ tajemnou a bezdnou

a z duše české pěl, co lidstvo tísní

a blaží, vznáší až k těm hvězdným světům.

A svět si Jana přičet’ – ku poetům.

Co ještě říci jemu na oslavu? –

On, který do hvězd pozvedl až hlavu,

on jako hvězda zhaslá ještě po staletech

plát bude vnukům v nesmrtelných ducha květech

svou písní hlubokou a tklivou.

Leč Neruda náš bohdá ještě drahná léta

zůstane svojí vlasti, Slovanstva i světa

zářivou krásnou hvězdou živou.