Janu Nerudovi.

ZDE silný pad’ po těžkém boji mnohém. –

Stesk tichne, na brvách schne slza v trysknutí...

Ó vůdce, vůdce náš, to němé dává s Bohem

ti bojovníků řad, – jen v ruky stisknutí.

Nad prsa vychladlá svůj prapor kloní pluky,

z pod tvého řine krev, jak sníh se čelo stkví:

ty české barvy smrt ti nevyrvala z ruky,

jež tebe vedly v boj a kynou k vítězství.

Krev srdce za tvůj lid, sníh čela v boji žití,

ó vůdce, vůdce náš, jak ležíš tu tak tich,

„V před!“ – bouřným pochodem tvé velké srdce bíti

tvých věrných slyší tém z těch prsou mohutných.

Až budou zástupy kol tvého táhnout rovu

a zazní v český luh to břeskem od polnic

a písní svobody řeč bude děl a kovu:

tvé srdce železné jí bude dunět vstříc.