JANU V.

Nepokoj dvé duší vyhnal z tvrda spánku, z temna hrobu,

však o sobě netušily, že v tu samou vzlétly dobu.

Až je divý duchů tanec vpletl v kola o půlnoci,

tu na sebe pokynuly a unikly duchů moci.

Nenašly se, ač se z jedné, mrtvé půdy vyprostily,

nepoznaly se, ač spolu k jednomu se nesly cíli.

Jedna touha loďky dvoje v oceán tam povyhnala,

v jednu dobu jakási jich tajná síla v bouř vyštvala.

Tam v té bouři na sebe jen okamžikem pokynuly,

střetly se a zas unikly; ach, snad na vždy se minuly.

Nenašly se, ač se z jedné, smutné vlasti vypravily,

nepoznaly se, ač jeden velký cíl si vyznačily.

Obě duše což po sobě stejnou touhou nezatouží?

Jedna z nich, ta nepokojně v každé mračno se tam hrouží.

Možno, že ta jedna bárka sledovat se z dumy nedá –

ale druhá její sledy s tlukoucím vždy srdcem hledá.