Janua patet.

Kdy libo, vejdi, bol kdy srdce hlodá,

kdy sklamání vjezd slaví triumfálný

v tvé nitro, jehož děsící pláč žalný

ti praví, jak jest květů mládí škoda;

kdy srdce tvoje stojatá jest voda

a svědomí tvé tmavý močál kalný,

kdy zoufalství jak burný vichr valný

tě rve jak u cesty strom nepohoda.

Kdy libo, vejdi, bolesť na tvém těle

kdy řádí, před sebou že hnus tě schvátí;

jsou otevřeny dvéře, vejdi směle!

Kam, nevím, ale přestane hlod vlčí

všech bolestí. Ví člověk, co zde ztratí,

však neví, co tam najde. Tak ať mlčí!