JAPONSKÁ LÁSKA.

V barbarské zemi co by bylo

než barbarská též kultura,

a u mne nic ji nezachrání,

ni poetická sakura.

Já přes moře se dívám v dálku

za květované záclonky

a intimní čtu v srdcích touhy

nejedné mladé Japonky.

Maluje čápy na paravent

a na tvář sobě růžičky

a promenádou oči klopíc

v plastiku táhne sukničky.

Ale zpod víček jen to šlehne,

nic rychleji tak neběží,

a tajný pohled trefí vždycky

onoho, jemuž náleží.

Pro drobný flirt jí student stačí

v zeleném hladkém kimoně,

a je-li bratránek, tož k tomu

zhubičkován je v zácloně.

Však vážnější cit ukládá jí

též vážněj myslit v životě,

a tohle platí v Nagasaki

tak jako v městě Kiotě.

Samuraj* je to s ostruhami,

přišitý k žlutým výložkám,

pohledem jeho srdce jihnou

i pochovaným nebožkám.

A ještě vážněj, pravda jistá,

cit lásky plane bez meze,

když v Lohengrinu tenorista

až na cis vzhůru vyleze.

A nejvážněji když to přijde,

dá, co jí zbylo, ve spoustu

za dům neb za dva u oltáře

pak plešatému buržoustu.

Ne, ne, mně nijak nelíbí se

už déle nežli od lonska

Mabučim v básních opěvaná

ta mladá láska japonská.